Midway

Proto bylo rozhodnuto omezit na krajní minimum prostory pro posádku, ochranná zařízení a akční rádius, aby se získala maximální úderná síla a rychlost. Záměrem bylo stavět lodi, které by jako jednotky měly proti nepřátelským lodím navíc alespoň jediné dělo, jediný torpédomet, jediný uzel rychlosti.
I na stavbě trupu se projevovala tato defenzivní koncepce. Podle vzoru lehkého křižníku Júbari začalo námořnictvo stavět lodi s boky téměř stejně vysokými od přídě až po záď, což dodávalo palubní linii zvláštního plochého vzhledu. Soudilo se, že taková lodní konstrukce je nejvhodnější pro plavbu v neklidných vodách kolem japonských ostrovů.
Tak se vedoucí činitelé válečného námořnictva snažili vyrovnat japonskou neschopnost soutěžit v kvantitativních námořních zbrojních závodech se Spojenými státy zdůrazňováním úsilí o získání kvalitativní převahy lodí pro specifické druhy očekávaných operací. Zároveň vyvíjeli speciální taktický systém provádění rozhodných námořních akcí v průběhu záchytných operací, a přitom zdůrazňovali uplatňování principu „vyrovnaných sil", jejichž páteř tvořily bitevní lodi.
Tvrdým a nesmlouvavým výcvikem byly tyto taktické koncepce důkladně a jednotně vštípeny celému válečnému námořnictvu a při jejich uplatňování bylo dosaženo vysokého stupně účinnosti. Neúnavným úsilím se nakonec podařilo vštípit námořnictvu důvěru ve vlastní bojeschopnost, vyjadřovanou slovy: „Nespoléháme na to, že nás nepřítel nenapadne, nýbrž na schopnost čelit mu, až přijde."
Japonská připravenost na moři zůstávala však omezena na defenzivní koncepci. Měla pouze zajistit bezpečnost proti útoku a uhájit mír. Vedoucím námořním činitelům přirozeně nikdy nepřišlo na mysl, že by mohli vyslat loďstvo k útoku na vzdálenou Havaj. Právě tak se nikdy neuvažovalo o tom, že by si Japonsko mohlo dovolit zaplést se do mezinárodního konfliktu, kde by se to jeho malé loďstvo dostalo samo do křížku s loďstvy více než jedné nepřátelské mocnosti.
Koncem roku 1936 jsem byl vyslán jako student na Vysokou námořní školu. Bylo to kritické údobí. V Japonsku se už jistou dobu ozývaly poplašné výstrahy, že rok 1936 bude rokem krizovým, že by velmi snadno mohla vypuknout válka mezi Japonskem a Spojenými státy.

Naproti tomu pozemní vojsko začalo brzy spatřovat v sovětské moci překážku svých vlastních myšlenek kontinentální expanze a znovu pohlíželo na Rusko jako na hlavního potenciálního nepřítele. Tak vznikla politika podvojného vojenského plánování, která byla změněna teprve v předvečer tichomořské války.
Když jsem v roce 1921 přišel do Námořní akademie, válečné námořnictvo už vštěpovalo budoucím důstojníkům myšlenku, že „potenciálním nepřítelem je Amerika". Učili jsme se, že námořnictvo je pro postup na jihovýchod, což znamenalo střetnutí se Spojenými státy, kdežto politika pozemních vojsk, požadující expanzi na sever, předpokládala třenice s Ruskem.
Tak se vyvinula v námořnictvu praxe vysílat nejnadějnější důstojníky jako námořní přidělence do Washingtonu, zatímco velitelství pozemních vojsk obvykle vysílalo nejlepší absolventy Školy generálního štábu pozemních vojsk do Moskvy. Admirálové Osami Nagano, náčelník generálního štábu válečného námořnictva, a Isoroku Jamamoto, vrchní velitel Spojeného loďstva, kteří na počátku tichomořské války byli ústředními postavami japonského válečného námořnictva, prošli oba funkcemi v hlavním městě Spojených států. Podobně tomu bylo i s mnoha dalšími.
Podle mého názoru je tedy možno tvrdit, že skoro všichni vysocí důstojníci, kteří zaujímali vedoucí postavení v japonském námořnictvu, po téměř dvě desetiletí před Pearl Harborem byli dokonale schopni přesně hodnotit možnosti loďstva Spojených států. Na základě takového hodnocení vypracovali obrannou koncepci námořní strategie, která se v císařském námořnictvu stala úplnou tradicí. Tato koncepce byla zavedena a udržována tak pevně, že téměř zmrazila strategické myšlení všech námořních orgánů.
Tato defenzivní zásada se nejkonkrétněji projevila ve speciálních rysech konstrukce japonských válečných lodí. Námořní stratégové si představovali, že v případě války silnější americké loďstvo by velmi pravděpodobně ofenzivně proniklo do západního Tichomoří a úkolem císařského námořnictva by bylo zadržet je a zaútočit na ně v blízkosti Japonska. Japonské lodi byly proto stavěny tak, aby se co nejlépe hodily pro takový druh operací.

Aby bylo možno plně pochopit pozadí osudné akce japonského Spojeného loďstva z konce května 1942, je třeba vrátit se ke strategickým koncepcím, které ovládaly předválečné japonské námořní myšlení, a sledovat jejich vývoj v počátečních fázích našich operací v tichomořské válce.
Už mnoho let před Pearl Harborem věděl kdekterý japonský občan, že císařské námořnictvo buduje své síly a formuje svou strategii za předpokladu, že protivníkem bude loďstvo Spojených států, zatímco císařské pozemní vojsko zakládá svůj výcvik, vybavení a plánování na předpokladu, že se utká s ruskou armádou.
Dříve se však taková podvojná politika nevyskytovala. Až do konce první světové války platil jednotný standard jedné mocnosti pro obě složky ozbrojených sil. Téměř do konce minulého století byla hypotetickým nepřítelem Čína; pak, asi po dvě desetiletí, plnilo tuto úlohu carské Rusko, dokud první světová válka se svými důsledky radikálně nezměnila mezinárodní situaci.
Japonsko bojovalo v první světové válce na straně vítězných Spojenců, vyšlo z války jako světová velmoc prvního řádu a z bývalého spolubojovníka Spojených států se stalo jeho rivalem v soutěži o prvenství v Tichomoří. Zároveň Říjnová revoluce omezila nebezpečí ruského imperialismu v Asii a v japonském vojenském plánování zatlačila nový sovětský stát na podřadné místo.
Na základě toho nová císařská vojenská politika, schválená v roce 1918, označovala Spojené státy jako potenciálního nepřítele číslo 1 a SSSR jako potenciálního nepřítele číslo 2 a podle toho zaměřila dlouhodobé plánování. Program válečného námořnictva se od té doby touto politikou řídil.

Přerušili jsme rozhovor a začali pozorovat přelétávající letouny. Průliv Bungo byl chráněn obrannou jednotkou ze Saeki a letouny námořního leteckého sboru z Kure. Aby našemu mohutnému operačnímu svazu bylo zajištěno bezpečné proplutí, bylo všem letounům nařízeno, aby nad přístavem hlídkovaly a stíhaly nepřátelské ponorky. Poplach však vyhlášen nebyl ani žádnou lodí, ani letounem. V poledne jsme už měli za sebou i východní rameno průlivu Bungo a vpluli jsme do hlubokých modrých vod Pacifiku. Torpédoborce se nejprve vějířovitě rozvinuly k rychlé protiponorko-vé vyčišťovací akci, a teprve pak zaujaly svá místa v kruhové formaci. Uprostřed formace pluly čtyři letadlové lodi ve dvou proudech, Akagi a Kaga napravo, Hirjú a Sórjú nalevo. Kolem nich se vytvořily dva kruhy lodí bojového zajištění. Vnitřní kruh tvořily těžké křižníky Tone a Čikuma, umístěné diagonálně před letadlovými loděmi, a bitevní lodi Haruna a Kirišima diagonálně vzadu. Lehký křižník Nagar a s dvanácti torpédoborci tvořily vnější kruh. Nálada na všech lodích byla napjatá. Protiponorková stanoviště byla plně obsazena, obsluhy byly ve střehu, připraveny k akci. Nebyl ani čas k sentimentálnímu pohledu zpět na vzdalující se břehy otčiny. Lodi spěchaly k jihovýchodu rychlostí přes 20 uzlů, aby unikly eventuálním nepřátelským ponorkám. Brzy se nad oceánem snesl soumrak, skryla nás bezpečnostní rouška temnoty. Žádnou ponorku jsme nespatřili a nevyskytl se ani náznak, že by nějaká ponorka zpozorovala naše vyplutí a podala o něm hlášení na základnu. Propluli jsme bez úhony nebezpečnou oblastí a pospíchali k místu určení — ostrovu Midway!

„Jistě," usmál se Genda poněkud sarkasticky, „vyplutí probíhá podle plánu. Prostě jsme spolkli plán Spojeného loďstva i s chlupama a vyrazili. Ale háček je v tom, že v něm některé věci nesouhlasí. Ale koneckonců Nagumův svaz si dokáže poradit sám a ostatní svazy mohou operovat podle vlastní úvahy."
„Myslím, že máš pravdu," přitakal jsem. „Co mě ale trápí, je, že se informace o vyplutí vynesla. Ví o tom kdekdo. Jeden známý důstojník byl nedávno u holiče a div neoněměl, když se ho holič zeptal: ,Teď se chystáte na něco velkého, že?'"
„Holiči mají vždycky tenké uši," řekl Genda. „Když se v Kure opravuje v docích tolik lodí, když se nakládají zásoby atd., potom musí každý ve městě vědět, že se připravujeme k vyplutí. A některé jednotky dostávaly docela zjevně zimní ošacení. Tady už máme skoro léto, tak se mohl každý hlupák dovtípit, že se připravujeme k operacím na severu."
Upozornil jsem na rozdíl mezi utajováním příprav této operace a příprav na Pearl Harbor, kdy byla podniknuta nejpřísnější opatření.
„Nedalo se prostě nic dělat," odpověděl Genda. „Celé naše loďstvo se muselo připravit k vyplutí v příliš krátké lhůtě. Bylo by bývalo lepší, kdyby loďstvo mohlo provést nějaký předběžný přesun — řekněme na Marshallovy ostrovy a tam by chvíli počkalo, než se mu přestane věnovat pozornost. Tak bychom mohli nepřítele déle udržet v nejistotě, kde a kdy chceme udeřit."
Zeptal jsem se Gendy, proč velitelství Spojeného loďstva nevzalo tento faktor v úvahu, když operaci plánovalo.
„Pořád se domnívají, že máme iniciativu plně v rukou," vysvětloval. „Plánují dlouho předem a opírají se jen o vlastní úvahy. Výsledek je, že od svých plánů ani o píď neustoupí."

„Byla to hrůza. Měli jsme zhodnotit jižní operace a současně připravit tuhle. Neměli jsme opravdu čas se s touhle operací důkladně seznámit. Vždyť náš náčelník štábu pořád ještě pobíhal, aby prosadil povýšení letců, kteří padli u Pearl Harboru!"
Touto poznámkou se Genda dotkl bolavého místa. Po útoku na Pearl Harbor bylo devět mužů, kteří ztratili životy v trpasličích ponorkách, okamžitě povýšeno o dvě hodnosti a byli oslavováni jako národní váleční hrdinové.4) První letecké loďstvo se pokoušelo prosadit podobné povýšení 55 letců, kteří za útoku přišli o život, ale příslušné orgány to odmítaly s odůvodněním, že je jich příliš mnoho.
„Letci jsou tím opravdu pohoršeni," řekl jsem Gendovi. „Vždyť teď dokonce potopení bitevní lodi Arizona připisují na velitelství k dobru malým ponorkám! A to je úplně směšné, protože k Arizoně byla uvázaná cisternová loď, takže ji ponorkové torpédo rozhodně nemohlo zasáhnout. A mimoto ta velká exploze na Arizoně nastala hned po dvou přímých zásazích Kagovy 2. letky vysoko létajících bombardérů.
Nechceme rozhodně upírat trpasličím ponorkám zásluhy. Víme, že svou práci udělaly dobře. Ale musí se brát ohled i na morálku letců. Vždyť nakonec oni jsou páteří celého loďstva. A zrovna teď by byla jejich morálka vyšší, kdyby jejich padlí kamarádi byli povýšeni dříve, než jsme vypluli. Letecký důstojník na Sórjú, fregatní kapitán Kasumoto říká, že nejvyšší pánové v Tokiu se záměrně snaží ubírat nám elán."
„Já vím," přikývl Genda. „Námořní generální štáb si nepočíná dost energicky a na velitelství Spojeného loďstva už také, jak se zdá, předválečné nadšení trochu vyprchalo. Náš náčelník štábu je asi jediný, kdo za nás nosí kůži na trh, ačkoli by se měl vlastně věnovat výlučně obeznamování s touto operací."
„Inu, alespoň jsme vypluli podle plánu," poznamenal jsem.

Řídící stanoviště letové paluby, kde jsem seděl, bylo na levé straně části lodi. Přímo před ním se zvedal „ostrov",3) v němž byl umístěn velitelský můstek a ústřední bojové velitelské stanoviště — nervové centrum lodi. V této chvíli byli všichni vyšší důstojníci operačního svazu i s kapitánem lodi Akagi a jeho štábem shromážděni na velitelském můstku, neboť služební řád vyžadoval, aby při plavbě úzkou soutěskou byl každý na svém stanovišti.
Sotva vrchní spojař skončil vyhlašování rozkazu, byly na malý signální stožár přímo nad řídícím stanovištěm letové paluby rychle vytaženy čtyři vlajky. První z nich označovala plavební sestavu. Jelikož jsme už úžinou propluli, usoudil jsem, aniž jsem viděl ostatní tři vlajky, že se všem lodím nařizuje zařadit se do normální plavební sestavy.
Nad signálními vlajkami se třepotala vlajka velitele útočného svazu. Zamyslel jsem se nad tím, jakou důležitost přikládají námořníci takovým symbolům. Každý námořní důstojník sní o tom, že jednoho dne bude na některé lodi vlát i jeho vlajka. V japonském válečném námořnictvu bylo tehdy téměř sto takových vlajek a čtyři z nich vlály na lodích našeho svazu.
Náhle se rozezvučely lodní tlampače: „Proplutí úžinou dokončeno. Uklidit nářadí. Obnovit normální stav pohotovosti!" Námořníci v bílých a khaki pracovních oděvech začali vystupovat na letovou palubu, aby se pokochali posledním pohledem na vzdalující se pobřeží. Asi dvacet spojařů, jimž právě končila směna, si na palubě svléklo košile a začalo cvičit.
Fregatní kapitán Minoru Genda, operační důstojník 1. leteckého loďstva, sestoupil s můstku a přišel ke mně. Byl to můj spolužák z Námořní akademie, letec jako já, dlouho jsme už spolu kamarádili. Posadil se vedle mne na skládací židli, zapálil si cigaretu a řekl: „Slyšel jsem, žes byl nemocný, když jsme byli v Kagošimě. Už je to v pořádku?"^
„Ne docela," odpověděl jsem. „Žaludek mě pořád ještě občas zlobí."„A co ti chybí?"
„Inu, na základně mě poslali do vojenské nemocnice k vyšetření a doktoři asi usoudili, že to jsou vředy. Nakonec mi řekli, abych nechal na čas pití. Je to od nich surové!"
„Aha," zasmál se Genda. „Proto jsi tedy na základně sekal dobrotu."
„To je pravda," doznal jsem, „a pořád se ještě necítím docela fit, ale moji letci jsou v dobré kondici. Na výcvik moc času neměli, ale jsou připraveni a důvěřují si. Měls asi také co dělat s přípravami na vyplutí."

Najednou se na pravoboku vynořila asi desítka rybářských člunů čekajících na příliv. Jejich posádky nás opět zdravily. Na levoboku drobný ostrůvek Jurišima jako by se vznášel na mořské hladině; sytá zeleň jeho stromoví se odrážela od mlhavé šedi vzdálenějšího ostrůvku Aošimy a ještě dále se pobřeží Šikoku už ztrácelo v mlze. Další podívanou, která se nám naskytla, byly tři hydroplány z kurského leteckého sboru, které přelétly nad svazem a ukázaly nám své plováky, připomínající sedmimílové boty. Jejich úkolem bylo neutralizovat nepřátelské ponorky, kdyby snad na nás číhaly za průlivem Bungo.
Na pravoboku se brzy objevilo Jaširo. Pšeničná pole sahající až vysoko do hor byla už lehce nažloutlá a ohlašovala tak brzký příchod léta. U břehu se malý vlečný člunek zalykal černým kouřem, jak se namáhal vlečením řady člunů. Brzy jsme je nechali daleko za sebou a před námi se objevily drobné ostrůvky Omina a Komina, ležící pokojně uprostřed moře.
Pro mne to byly známé kraje. Svůj námořní život jsem začínal v námořní akademii na Etadžimě, ostrůvku ležícím asi 20 mil na sever. V průběhu dalších let jsem poznal každý kout malebného Vnitřního moře jak z vody, tak ze vzduchu, a znal jsem v celé oblasti každý kámen. Teď, když jsme tato známá místa míjeli, oddával jsem se vzpomínkám, ale náhle jsem byl vyrušen mohutným hlasem vrchního spojaře, jenž hlásil tlampačem rozkaz.

Mezi rozptýlenými mráčky svítilo jasné slunce na klidné modré moře. V západní části Vnitřního moře bylo několik dní zataženo a dusno, ale ted bylo příjemné nechat se na letadlové palubě Akagi ovívat lehkým vánkem.
Před proplutím úžinou se svaz zformoval do kýlové linie. Všech 21 lodí plulo za sebou s odstupem 1 000 yardů2) a každému by se zdálo, že jde o námořní přehlídku v nejhlubším míru. Daleko vpředu byl kontradmirál Susumu Kimura se svou vlajkovou lodí, lehkým křižníkem Nagara, a za ním plulo 12 lodí z 10. eskadry torpédoborců. Následoval kontradmirál Hiroaki Abe s 8. křižníkovou divizí — vlajková loď Tone a křižník Čiku-ma —, dále 2. oddíl 3. divize bitevních lodí — lodi Haruna a Kirišima. (První oddíl 3. divize bitevních lodí — Hiei a Kongo — byla za této operace přidělena invaznímu svazu admirála Konda.) Za Kirišimou následovaly lehké letadlové lodi Akagi a Kaga, tvořící 1. divizi letadlových lodí, jemuž přímo velel Na-gumo. A jako poslední náležel k Nagumovu svazu kontradmirál Tamon Jamaguči, jenž s 2. divizí letadlových lodí — Hirjú a Sór-jú — kolonu uzavíral.

V 8.00 vztyčila Akagi vlajku. Pak se na signálním stožáru objevila jediná vlajka, která oznamovala napjatě očekávaný rozkaz: „Vyplout podle plánu!"
Stál jsem u řídícího stanoviště na letové palubě a díval jsem se na lodi 10. eskadry torpédoborců.1). Na kotevních lanech se tvořila bílá vodní tříšť, která omývala špínu z těžkých řetězů pohybujících se v průvlacích. Torpédoborce se brzy daly do pohybu, za nimi plula 8. divize křižníků, pak 2. oddíl 3. divize bitevních loďí, a nakonec 1. a 2. divize letadlových lodí. Nagumovo loďstvo bylo na cestě k ďějišti jedné z nejvýznamnějších námořních akcí v historii.
Když jsme vyplouvali ze zátoky, lodi ostatních svazů, které měly vyplout za dva dny, nás jásavě zdravily. Námořníci zaplnili paluby, a když jsme je míjeli, nadšeně nám provolávali slávu a mávali čepicemi. Jako by nám záviděli štěstí, že vyplouváme první. I my jsme jim zamávali na rozloučenou. Nálada byla radostná, každý byl přesvědčen, že se bude podílet na dalším skvělém vítězství.
Za dvě hodiny jsme už měli za sebou polovinu plavby přes moře Ijo Nadá a zanedlouho jsme měli veplout do průlivu Bun-go. Za touto úžinou jsme mohli očekávat střetnutí s nepřátelskými ponorkami. Císařské vrchní velitelství rozesílalo denně souhrnné zprávy o jejich činnosti. Posleďní informace naznačovaly, že asi tucet nebo více nepřátelských ponorek se pohybuje blízko japonských ostrovů, hlásí pohyby našich lodí a snaží se narušovat naše námořní komunikace. Někdy vysílaly rádiová hlášení do Pearl Harboru a tehďy se naše rozptýlené rádiové zaměřovače snažily je vypátrat.
') Pokud se v celé knize vyskytuje vyprávění v první osobě, je autorem kapitán Fučida. (Pozn. red.)
Vlajková loď viceaďmirála Naguma, štíhlá letadlová loď Akagi, směřovala na západ úžinou Kudako a plula pohodlnou rychlostí 16 uzlů k průlivu Bungo a širému Tichému oceánu.

Další lodi byly rozmístěny kolem bitevních lodí jako dodatečná ochrana proti útokům letounů a ponorek. Byly to lehké křižníky Kitakami a Ói z 9. divize křižníků, vlajková lod Sendai a dvanáct torpédoborců z 3. eskadry torpédoborců, osm torpédoborců z 1. eskadry torpédoborců, lehká letadlová loď Hóšó s jedním torpédoborcem a dvěma torpédovkami a hydro-plánové lodi1) Čijoda a Nisšin, z nichž každá měla na palubě šest trpasličích ponorek.
Všechny tyto lodi a svazky, kromě 1. divize bitevních lodí, patřily k 1. loďstvu, jemuž velel viceadmirál Širo Takasu. Jeho vlajka vlála na Ise. První loďstvo a první divize bitevních lodí byly u Haširadžimy od počátku války a čekaly na příležitost k rozhodné hladinové bitvě. Palubní letci z letadlových lodí je posměšně nazývali „haširadžimské loďstvo".
Na sever od popsaného takzvaného „hlavního voje" kotvilo 21 lodí našeho svazu, jemuž velel viceadmirál Čuiči Nagumo. Na západ od nás byl viceadmirál Nobutake Kondo, velitel 2. loďstva. Zde byly těžké křižníky Atago (Kondova vlajková loď) a Čókai z 4. křižníkové divize, Mjóko a Haguro z 5. křižní-kové divize a rychlé bitevní lodi Hiei a Kirišima z 3. divize bitevních lodí, lehký křižník Jura a sedm torpédoborců ze 4. eskadry torpédoborců a lehká letadlová loď Zuihó s jedním torpédoborcem.
Tato mohutná šedá armáda se tiše pohupovala na vlnách a každá loď byla hluboko ponořena pod těžkým nákladem pohonných hmot a zásob naložených v Kure, kde se lodi připravovaly k vyplutí. V celé oblasti se nepohnulo nic kromě supících žlutých vlečných lodí válečného loďstva, z jejichž vysokých komínů stoupal černý dým. Na palubě válečných lodí téměř nebylo vidět žádnou činnost, mimo občasné zamávání signálními praporky při předávání vzkazů. Ale přes tento všeobecný klid bylo možno na základně postřehnout, jak je celé loďstvo vzrušeno.
Byl Den válečného námořnictva, výročí vítězství admirála To-ga nad ruským loďstvem v bitvě u Cušimy. Zdálo se, že co Japonsko dokázalo za prvních šest měsíců války v Tichomoří, překonalo ono vítězství před 37 lety. Nálada byla bojovná — a proč ne. Chystali jsme se k další akci, o níž jsme byli přesvědčeni, že vepíše novou slavnou stránku do análů císařského námořnictva.

Když nad západními vodami Vnitřního moře začalo dne 27. května 1942 svítat, ozářily paprsky vycházejícího slunce největší soustředění japonského loďstva od počátku tichomořské války.

Tato podívaná se naskýtala z ostrova Haširadžimy, ležícího na jih od dobře známého města Hirošimy a na jihovýchod od méně známého pobřežního města Iwakuni. Haširadžimská zátoka je obklopena pahorkatými ostrůvky, z nichž většina je obdělávána od samého moře až k vrcholkům pahorků. Maskované protiletadlové baterie, umístěné téměř na každém vršku, se nesrovnávaly s mírumilovným vzhledem ostrůvků. Zátoka byla tak velká, že by pojala celé japonské loďstvo, a byla dosti vzdálena od obvyklých tras obchodních lodí. Zde bylo zřízeno pohotovostní válečné stanoviště Spojeného loďstva; jeho velitelství tu působilo v bezpečí uvnitř skupiny válečných lodí, jež tu kotvily od počátku války. Bylo tam umístěno už tak dlouho, že námořní důstojníci, když hovořili o štábu Spojeného loďstva, jej nazývali prostě „Haširadžima".

Uvnitř zátoky byla vlajková loď vrchního velitele Spojeného loďstva, admirála Isoroku Jamamota, 68 000 tun těžká Jamato, uvázána k červené boji. Podmořské kabely umožňovaly okamžité spojení s Tokiem. Kolem Jamata bylo shromážděno celkem 68 válečných lodí —většina hladinových sil Spojeného loďstva.
První divizi bitevních lodí admirála Jamamota tvořily Jamato, Nagato a Mucu, druhou lodi Ise, Hjúga, Fusó a Jamaširo — celkem tedy sedm bitevních lodí. Kolem každého z těchto gigantů byly napnuty protitorpédové sítě. Pearl Harbor nás poučil, že je důležité chránit lodi proti torpédovým útokům i v domácích vodách.

Za tichomořské války složilo letectvo konečně zkoušku dospělosti. Letecká složka v námořních bojích natolik převládla, že bitvy mezi velkými hladinovými silami byly rozhodnuty, aniž lodi samy vypálily jedinou ránu. A účinnost strategického letectva, znásobená pravda ztrátami, které způsobily americké ponorky, byla tak rozhodující, že japonská armáda a válečné loďstvo byly donuceny vzdát se dříve, než jediný nepřátelský voják stanul na naší půdě. V tomto novém typu válčení znamenala bitva u Mid-waye pro Japonsko katastrofální porážku.
V červnu 1942 jsem už měl jisté zkušenosti s operacemi svazů letadlových lodí a moje služební zařazení mi poskytlo velmi výhodnou možnost sledovat průběh celé bitvy. Abych získal dodatečné údaje, procestoval jsem po válce kromě toho třikrát celé Japonsko a hovořil s bývalými námořními důstojníky, kteří se bitvy zúčastnili.
Na základě svého průzkumu jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že tichomořskou válku zahájili lidé, kteří nerozuměli moři, a že v ní bojovali lidé, kteří nerozuměli vzduchu. Kdyby byli lépe rozuměli moři a vzduchu, bylo by Japonsko pečlivěji vážilo, zda je moudré do války vstoupit. A i kdyby se bylo rozhodlo, že mu nic jiného nezbývá, mohlo se vyhnout mnoha osudným chybám. Japonsko si svůj tragický osud připravilo předem tím, že posuzovalo moře podle pozemních měřítek a metody námořních bojů uplatňovalo ve vzdušné válce.
Únor 1951
MASATAKE OKUMIYA

I když jsem mohl své vzpomínky doplnit tímto cenným dokumentem, nebyl jsem si stále jist, zda bych byl schopen napsat úplnou a přesnou historii bitvy u Midwaye. Přišlo mi proto velmi vhod, když fregatní kapitán Masatake Okumiya, jehož znám už dlouhá léta, vyslovil ochotu pomáhat mi a stal se mým velmi účinným a povolaným spolupracovníkem. Je stejně jako já námořní letec a plně sdílí můj názor, že je velmi důležité, aby byl vypracován přesný záznam o bitvě z japonského hlediska. Zpracovával zejména ony části knihy, které se přímo netýkají Nagu-mova svazu.
Snažili jsme se vylíčit průběh bitvy co nejobjektivněji, aby náš záznam měl skutečnou historickou hodnotu. Všechny údaje o námořních akcích Spojených států jsou čerpány z úředních publikací Spojených států.
Únor 1951
MICUO FUČIDA

Pak mě na přikrytých nosítkách donesli do nemocnice zadním vchodem. Na světnici jsem byl úplně izolován. Ošetřovatelkám ani zdravotníkům nebyl vstup dovolen a mně byl jakýkoli styk s vnějším světem znemožněn. Tak byli odříznuti od ostatního světa všichni ranění z bitvy u Midwaye. Ve skutečnosti to bylo uvěznění maskované lékařským ošetřováním. Někdy jsem měl pocit, jako bych byl válečným zajatcem.
Všechen dokumentační materiál týkající se bitvy byl přirozeně označen jako „přísně tajný". Práce na hodnotících hlášeních, opírající se o tyto materiály, byla rovněž drasticky omezena, a pokud hlášení vypracována byla, byla po celou válku udržována v hluboké tajnosti. Po japonské kapitulaci v roce 1945 byly téměř všechny tyto listiny spáleny. Nepřekvapuje proto, že i po obnovení míru byly japonské záznamy o bitvě u Midwaye jen kusé a často chybné.
Po propuštění z nemocnice, s ještě ne zcela zhojenou nohou, jsem byl dočasně přidělen jako instruktor ke sboru námořního letectva v Jokosuce. Kromě toho jsem byl jmenován instruktorem Námořní válečné školy v Tokiu. U válečné školy byla zřízena komise pro zkoumání poznatků z bitev a já byl jmenován tajemníkem podkomise pro letectvo. V této funkci jsem zkoumal záznamy z dosavadních námořních a vzdušných akcí a vypracovával rozbory strategických a taktických poučení z těchto akcí.
Studiem bitvy u Midwaye se mohly zabývat jen osoby se speciálním oprávněním. Jelikož mým úkolem bylo vypracovat konečný návrh rozboru, měl jsem přístup ke všem úředním materiálům i k soukromým záznamům. Kromě toho bylo několik desítek důstojníků, kteří se bitvy zúčastnili, povoláno k rozhovorům. Když byl rozbor dokončen, bylo vyhotoveno a rozděleno jen šest exemplářů. Co se s nimi stalo, není mi známo. Ale mně se naštěstí podařilo objevit po válce původní rukopis, který jsem měl schovaný v zásuvce.

Pro Japonsko byl výsledek bitvy u Midwaye nepochybně tragickou porážkou. Japonské Spojené loďstvo se spoléhalo více na „kvalitu než na kvantitu" a už dlouho zaměřovalo výcvik a přípravu tak, aby bylo s to porazit početně silnějšího nepřítele. Ale u Midwaye početně silnější japonské loďstvo podlehlo slabšímu nepříteli.
Naše hladinové jednotky, které se bitvy účastnily, měly nad nepřítelem nejen početní převahu, nýbrž měly ve svých rukou i iniciativu. Co do kvality jsme nebyli pozadu ani v rozhodujících typech vzdušných sil, které v celé tichomořské válce hrály velkou úlohu. Přesto jsme utrpěli rozhodnou porážku, jakou novodobé japonské námořnictvo ještě nikdy nezažilo a ani nepovažovalo za myslitelnou.
Bitva u Midwaye znamenala obrat a dávala tušit, že se válečná štěstěna definitivně přiklonila na stranu Spojenců. Porážka nás mnohému naučila a donutila naše námořnictvo, aby se poprvé od vypuknutí války zabývalo částečně kritickou sebeanalýzou.
Japonské veřejnosti se přirozeně plná pravda neřekla. Naopak, komuniké císařského vrchního velitelství se snažila vytvářet dojem, že obě strany utrpěly stejné ztráty. Avšak Spojené státy okamžitě celému světu oznámily, jaké ztráty byly Japoncům způsobeny, a přesně vyjmenovaly potopené a poškozené lodi. Bylo tedy jasné, že zastíráním pravdy jsme se snažili spíše udržet morálku doma než utajit cenné informace před nepřítelem.
Mne samého se tato extrémní utajovací opatření dosti nepříjemně dotkla. Za bitvy jsem byl raněn na palubě Akagi a pak jsem byl přesunut na nemocniční loď Hikawa Maru, která plula na námořní základnu v Jokosuce. Na břeh jsem byl přenesen teprve po setmění, když už byly ulice pusté.

Hlavní autor, námořní kapitán Micuo Fučida, byl vynikajícím důstojníkem námořního letectva. Před vypuknutím války byl služebně nejstarším důstojníkem letectva v operačním svazu letadlových lodí, který byl tehdy hlavní údernou silou japonského válečného námořnictva. Velel vzdušnému napadení Pearl Harboru i dalším vzdušným úderům z letadlových lodí téhož útočného svazu. Ve všech akcích si počínal skvěle a mistrně. Kapitán Fučida se účastnil bitvy u Midwaye od začátku až do konce na palubě letadlové lodi Akagi, která byla vlajkovou lodíNagumova svazu. Hned nato byl přidělen jako instruktor do námořní válečné školy se speciálním úkolem zkoumat na základě všech dosažitelných úředních i soukromých záznamů průběh bitvy a podávat o výsledcích hlášení. Tento úkol splnil. V pozdějším údobí války byl operačním důstojníkem letectva na velitelství Spojeného loďstva.
Fregatní kapitán Masatake Okumiya, jenž s kapitánem Fuči-dou při psaní knihy spolupracoval, přihlížel bitvě u Midwaye z jiného pozorovacího úhlu. Byl na lehké letadlové lodi Rjúdžó, vlajkové lodi druhého útočného svazu, který tvořil severní útočné křídlo v oblasti Aleut. Později jako štábní důstojník jediného oddílu letadlových lodí, který přežil debakl u Midwaye, měl přístup ke všem podrobným bojovým hlášením z bitvy a pečlivě je zkoumal. Ke konci války byl přidělen k námořnímu generálnímu štábu, kde měl kdykoli přístup ke všem operačním záznamům a hlášením.
Teď, když japonské válečné námořnictvo už neexistuje, je nepravděpodobné, že by mohly být získány úplnější informace o bitvě u Midwaye, než shromáždili autoři této knihy. Považuji ze všech hledisek za žádoucí, abychom přesný záznam o této životně důležité bitvě odkázali potomstvu. Domnívám se, že se autorům podařilo takový záznam vypracovat — nejen faktograficky přesný, nýbrž nadmíru spravedlivý a objektivní.
Jako dosud žijící vyšší velitel, jenž se této operace zúčastnil, věnuji toto skvělé dílo uvedených mužů těm, kdo na obou stranách padli v těžkém boji. Jsem rád, že jejich rodiny, příbuzní a přátelé se mohou nyní obeznámit s okolnostmi jejich smrti. Ostatním bude tato kniha, jak doufám, podnětem k zamyšlení.
Únor 1951
NOBUTAKEKONDO, admirál bývalého císařského japonského námořnictva

Bitva u Midwaye znamenala nesporně obrat v tichomořské válce. O tom jasně svědčí výsledky tohoto velkého námořního střetnutí. Ale proč byla tato operace plánována a jak byla vybojována, o tom nebyly z japonské strany uveřejněny žádné podrobné a přesné záznamy nebo jich bylo jen velmi málo.
To lze vysvětlit tím, že promýšlením a vypracováním operačních plánů byly výlučně pověřeny velitelství Spojeného loďstva a námořní generální štáb v Tokiu. Admirál Jamamoto si nepřál, aby velitelé loďstev, kteří byli plně zaměstnáni operacemi první fáze v mnoha vzdálených prostorech, byli obtěžováni jinými záležitostmi.
Já jsem tehdy velel Druhému loďstvu a zároveň jsem byl zástupcem vrchního velitele Spojeného loďstva, jehož funkci bych převzal v případě, kdyby ji admirál Jamamoto nemohl vykonávat. Ani já jsem však nebyl konzultován o plánech midwayské operace a dověděl jsem se o nich teprve tehdy, když byly dokončeny operace na jihu. Když jsem se 17. dubna 1942, den před Doolittlovým leteckým přepadem, vrátil do Jokosuky, byly už plány hotové, bylo o nich rozhodnuto a nedalo se na nich nic měnit.
My jsme se snažili tyto plány uskutečnit a utrpěli jsme porážku — porážku tak rozhodnou a těžkou, že podrobnosti o ní, stejně jako plány, zůstaly pečlivě střeženým tajemstvím, omezeným i uvnitř japonského válečného námořnictva na malý okruh lidí. Výsledkem toho je, že ještě dnes je i mezi nejvyššími bývalými námořními důstojníky málo těch, kdo jsou s podrobnostmi této operace obeznámeni.
Teprve tato kniha říká plnou pravdu. Nemohu k ní nic dodat a ani bych si nepřál k ní cokoli dodávat.

mořní pěchotou, dělostřelectvem a letectvem a nad kritickými ob­lastmi nařídil letecký průzkum. K Aleutským ostrovům vyslal posily.

Admirál Fletcher, velitel 17. operačního svazu, byl také pově­řen celkovým velením 16. i 17. svazu a sehrál v bitvě významnou úlohu. Letecká skupina z Yorktownu se výborně osvědčila jako jednotka, dokud nebyla loď ochromena, a i pak jednotlivé letou­ny, které se uchýlily na Enterprise a Hornet, pokračovaly další dva dny v boji.

Jsem přesvědčen, že nám všem, kteří jsme se účastnili bitvy u Midwaye, i těm, kdo její průběh studovali, přinese četba tohoto japonského líčení požitek i prospěch. Autorům je třeba vyslovit uznání za pečlivé shromažďování a zkoumání materiálů a bla­hopřát jim k tomu, jak skvěle je v knize zpracovali. Uznání zaslu­hují též američtí redaktoři, kteří, jak se připomíná v redakčním úvodu, svědomitě přepracovali původní hrubý překlad a dotvrdi-li spolehlivost všech údajů, přičemž zachovali původní dramatič-nost a zajímavost knihy.

RAYMOND A. SPRUANCE, admirál námořnictva Spojených států (v. v.)

Druhý bod se týká událostí z 6. června, třetího a posledního dne bitvy. Měl jsem v úmyslu ustupujícího nepřítele stíhat a způ­sobit mu co možná největší ztráty. Věděli jsme však, že Japonci mají značné letecké síly na ostrově Wake, kde čekali, až bude dobyta Midway, aby se tam přesunuli. Rozhodl jsem se předem, Že se nepřiblížím k Wake na vzdálenost menší než 700 mil, abych se nevydal nebezpečí útoku těchto letounů. Když byly 6. června všechny akce skončeny — jedna průzkumná, tři útočné a jedna fotografická —, docházely nám pohonné hmoty a měl jsem dojem — snad to byla intuice —, že by nebylo zdrávo pokoušet štěstí pronikáním ještě dále na západ. Otočili jsme se proto na východ a směřovali k místu, které nám admirál Nimitz určil pro setkání s cisternovou lodí. Kdybychom byli v noci z 6. na 7. června pluli dále na západ, byli bychom patrně příštího rána narazili na admi­rála Jamamota, přičemž by japonské lodi měly přesilu.

Náš úspěch v bitvě u Midwaye byl založen především na vyni­kající zpravodajské službě, která umožnila admirálu Nimitzovi, aby plně uplatnil svou schopnost odvážného, statečného i rozváž­ného velení. Z jižního Tichomoří přivolal 16. a 17. operační svaz a neprodleně jej uvedl do pohotovosti severozápadně od Mid­waye. Ponorky, které měl k dispozici, rozmístil severozápadně od Midwaye. Na ostrově samém posílil obranná postavení ná-

Když jsem četl, jak jsou tu líčeny události ze 4. června, uvědo­mil jsem si názorněji než kdykoli dříve, do jaké míry závisí výsle­dek taktických střetnutí na štěstí. Autoři nám přičítají zásluhy, které nám nepatří: že jsme dokázali při útoku na japonské leta­dlové lodi zvolit přesný okamžik, který byl pro ně nejnevýhodněj­ší, neboť všechny letouny byly na letových palubách s plnými nádržemi, vyzbrojeny, připraveny ke startu. Osobně si mohu při-
čítat zásluhu jedině za to, že jsem si velmi dobře uvědomoval na­léhavou potřebu překvapit nepřítele a že jsem se všemožně sna-til udeřit na jeho letadlové lodi plnou silou, jakmile budou na dosah.
K doplnění japonského pohledu na bitvu u Midwaye by mohly být zajímavé ještě další dva body. První z nich se týká toho, proč jsme se v noci ze 4. na 5. června posunuli na několik hodin vý­chodním směrem. Dne 4. června za soumraku byla situace tako­vá, že admirál Fletcher při odpoledním pátrání na Yorktownu zjistil a hlásil přítomnost lodi Hirjú; pak za druhého útoku Hirjú byl Yorktown ochromen dvěma torpédovými zásahy; nakonec letouny z lodi Enterprise a Hornet vyřadily Hirjú z akce. Když se na Enterprise a Hornet navrátily letouny, rozhodl jsem se ustoupit k východu, abych se vyhnul možnosti nočního boje proti přesile, ale v noci se vrátit na západ, abychom byli na dosah le­tecké podpory z Midwaye, kdyby nás nepřítel napadl potom. Ja­ponci se skutečně v noci chystali zaútočit.

Po každé námořní operaci nebo bitvě je vždy zajímavé a pouč­né snažit se získat co možná nejdokonalejší obrázek z hlediska nepřítele. Za bitvy u Midwaye byla „válečná mlha" velmi hustá, třebaže před bitvou jsme měli výborné zpravodajské informace. Například o osudu lodi Hirjú jsme získali přesnou informaci te­prve několik dní po jejím potopení, když naše pátrací skupina u Midwaye objevila a vzala na palubu několik členů posádky strojovny, kteří se plavili na záchranném člunu. Podobně jsme byli nějakou dobu v nejistotě o identitě a osudu Mikumy. Naše poslední informace o Mikumě pocházela z 6. června, kdy jsme ji navečer vyfotografovali, jak leží ochromená a bezmocná na vo­dě. Na přídi a na zádi se pohybovalo několik námořníků. Příští­ho dne, když oblast prohledávaly naše ponorky, už tam loď ne­byla. Že se na severozápadě od Midwaye pohyboval admirál Ja-mamoto se sedmi bitevními loďmi, jednou letadlovou lodí, křiž-níky a torpédoborci, to jsme se dověděli teprve několik měsíců po bitvě.

Tato kniha je velmi cenným historickým příspěvkem k doplně­ní našich vědomostí o japonském námořním plánování a námoř­ních operacích v údobí posledních měsíců před vypuknutím války a v prvních šesti válečných měsících.

Jednoduché vysvětlení o co tu vlastně jde. Dodávám sem fakta týkající se bitvy o midway, což byla bezesporu jedna z nejdůležitějších operací v tichomoří. Čtěte a buďte potěšeni.