Midway

Aby bylo možno plně pochopit pozadí osudné akce japonského Spojeného loďstva z konce května 1942, je třeba vrátit se ke strategickým koncepcím, které ovládaly předválečné japonské námořní myšlení, a sledovat jejich vývoj v počátečních fázích našich operací v tichomořské válce.
Už mnoho let před Pearl Harborem věděl kdekterý japonský občan, že císařské námořnictvo buduje své síly a formuje svou strategii za předpokladu, že protivníkem bude loďstvo Spojených států, zatímco císařské pozemní vojsko zakládá svůj výcvik, vybavení a plánování na předpokladu, že se utká s ruskou armádou.
Dříve se však taková podvojná politika nevyskytovala. Až do konce první světové války platil jednotný standard jedné mocnosti pro obě složky ozbrojených sil. Téměř do konce minulého století byla hypotetickým nepřítelem Čína; pak, asi po dvě desetiletí, plnilo tuto úlohu carské Rusko, dokud první světová válka se svými důsledky radikálně nezměnila mezinárodní situaci.
Japonsko bojovalo v první světové válce na straně vítězných Spojenců, vyšlo z války jako světová velmoc prvního řádu a z bývalého spolubojovníka Spojených států se stalo jeho rivalem v soutěži o prvenství v Tichomoří. Zároveň Říjnová revoluce omezila nebezpečí ruského imperialismu v Asii a v japonském vojenském plánování zatlačila nový sovětský stát na podřadné místo.
Na základě toho nová císařská vojenská politika, schválená v roce 1918, označovala Spojené státy jako potenciálního nepřítele číslo 1 a SSSR jako potenciálního nepřítele číslo 2 a podle toho zaměřila dlouhodobé plánování. Program válečného námořnictva se od té doby touto politikou řídil.