Thursday, December 29, 2005

 

Oniši a Genda

S touto odvážnou koncepcí admirála Jamamota byl důvěrně obeznámen kontradmirál Takidžiro Oniši, jenž byl tehdy náčelníkem štábu 11. leteckého loďstva, a dostal za úkol prozkoumat, zda je uskutečnitelná. Oniši, jenž se později stal organizátorem prvních leteckých jednotek kamikaze, byl jeden z nejlepších důstojníků námořního letectva. V celém sboru námořního letectva měl výbornou pověst jako muž inteligentní a prozíravý. Jama-motovou myšlenkou se začal pečlivě zabývat. Od počátku však bylo jasné, že má-li se účinně zaútočit na Tichomořské loďstvo na jeho havajské základně, budou to moci provést jedině japonské letadlové lodi, 1. letecké loďstvo, do něhož tehdy byly začleněny čtyři velké letadlové lodi, dvě malé letadlové lodi a torpédoborce bojového zajištění. Vlastní Onišiho 11. letecké loďstvo, k němuž náležely převážně útočné letouny s pozemními základnami, nemohlo přirozeně zaútočit na Havaj ze základen na Marshallových ostrovech, vzdálených 2 000 mil. To mohlo být účinně nasazeno jedině proti Filipínám a Malajsku. Oniši proto požádal, aby mu byl jako pomocník přidělen fre-gatní kapitán Minoru Genda, vynikající štábní důstojník 1. leteckého loďstva, jenž sdílel Onišiho přesvědčení o klíčové úloze námořního letectva. Genda byl sice muž pomenšího růstu, ale bojovného ducha, který se odrážel i v jeho jestřábím vzezření. Zahájil svou námořní kariéru jako stíhací pilot a svým uměním a odvahou získal pro sebe i svou jednotku obdivnou přezdívku „Gendův cirkus".

Monday, December 26, 2005

 

Začátek průšvihu

Byl bez diskuze pro japonské loďstvo úspěch Pearl harbor. Jak se to nezdá, tak okamžik největšího Japonského vítězství v sobě skrýval naprostou porážku. Protože v triumfu Japonských letadel ničících nepipravené lodi se současně probouzela pomstychtivost, kdy jednotliví příslušníci napadeného náoda byli ochotni obětovat vše pro mašlenku vítšztví.

Saturday, December 24, 2005

 

Vánoce

Dnes je 24. prosince, štědrý den. Abych se přiznal, tak opravdu netuším co slaví Japonci, mám dojem že oni tak maximálně císařovy narozeniny, protože bez ohledu na oficiálně zavedený parlament je pro správného japonce císař převtělením boha na zemi. Nicméně my evropané vánoce slavíme, a tak bych vám chtěl popřát abyste je prožili co nejlépe a měli na ty letošní jen milé vzpomínky.

Friday, December 23, 2005

 

Zrození nápadu na přepad

A kdyby později vyplulo a zaútočilo, japonské loďstvo by je zadrželo a zničilo v západním Tichomoří podle pouček staré defenzivní doktríny. Zatímco námořní generální štáb vypracovával plány podle těchto zásad, někteří rozhodující důstojníci Spojeného loďstva zkoumali nezávisle proveditelnost mnohem odvážnějšího a agresivnějšího strategického plánu. Všeobecně se soudí, že základní koncepce tohoto plánu se zrodila v mysli vrchního velitele Spojeného loďstva, admirála Isoroku Jamamota, počátkem roku 1941. Admirál Jamamoto, jako vrchní velitel na moři, byl především znepokojen potenciální hrozbou mocných amerických námořních sil soustředěných na Havajských ostrovech. Kdyby, jak předpokládal námořní generální štáb, většina japonských námořních sil byla zaměstnána pronikáním do jižní oblasti, aniž by alespoň dočasně tyto síly neutralizovala, vzniklo by podle jeho názoru vážné nebezpečí, že by Spojené státy mohly zaútočit v západním Tichomoří dříve, než by se japonské loďstvo mohlo přeformovat tak, aby útok odrazilo. Považoval tedy za naprosto nezbytné odstranit toto nebezpečí, a to drtivým ofenzivním úderem na tichomořské loďstvo Spojených států uskutečněným současně se zahájením jižních operací. Tak se zrodil plán nenadálého napadení Pearl Harboru.

Monday, December 19, 2005

 

Počáteční strategie

Jestliže v minulosti japonští námořní stratégové zakládali své úvahy téměř výlučně na předpokladu izolovaného střetnutí s jedním nepřítelem, Spojenými státy, museli nyní své plány zrevidovat, aby odpovídaly japonské účasti v mnohostranné světové válce. Japonsko jako spojenec Osy muselo počítat s tím, že bude současně bojovat proti kombinovaným tichomořským silám dvou největších světových námořních mocností, Británie a Spojených států, pomine-li se Holandsko. S Čínou bylo ovšem Japonsko ve válečném stavu už od roku 1937.2) Konflikt takového rozsahu bude ovšem dlouhodobý a životně důležitým faktorem, rozhodujícím o konečném vítězství, bude dostatečná zásoba strategických surovin; především bude Japonsko muset rychle získat přístup k naftě, životní míze soudobé války. Nafta byla proto rozhodujícím faktorem při formování japonské strategie pro první fázi válečných akcí a později se stala konečným podnětem k urychlení japonského rozhodnutí vstoupit do války. K zajištění naftových zdrojů bylo nezbytně zapotřebí, aby Japonsko uchvátilo bohaté naftové oblasti v jihovýchodní Asii co možná nejdříve po vypuknutí války. Rychlé získání těchto oblastí bylo proto společným ústředním cílem námořních válečných plánovačů, ale mezi dvěma základními orgány rozhodujícími o strategii — námořním generálním štábem a velitelstvím Spojeného loďstva — vznikl ostrý názorový rozpor o metodách, jak tohoto cíle dosáhnout. Základní válečný plán, který v námořním generálním štábu vypracoval admirál Osami Nagano, byl ortodoxnější a — alespoň na pohled — opatrnější. Vycházel jednoznačně ze zásady maximálního soustředění sil a v podstatě doporučoval, aby rozhodující část hladinových plavidel a letectva ve svazku válečného loďstva, zejména letadlové lodi, se odvážným a přímým úderem na jih zmocnila naftových oblastí hned na počátku válečných akcí. Stratégové generálního štábu doufali, že akce bude ukončena dříve, než bude moci zasáhnout hlavní uskupení tichomořského loďstva Spojených států, jež kotvilo ve vzdáleném Pearl Harboru

Monday, December 12, 2005

 

Očekávání

Také uvnitř samého námořnictva byla proválečná frakce, která tvrdila, že se Japonsko buď musí chopit zbraní, nebo bude pomalu, ale jistě zardouseno stahující se smyčkou anglo-holandsko-amerických ekonomických sankcí.
Od chvíle, kdy Japonsko, oslněno německými vítězstvími v Evropě, uzavřelo s Osou vojenskou alianci, Spojené státy, Velká Británie a Holandsko proti němu uplatňovaly stupňovaný ekonomický nátlak. Když japonská vojska vstoupila v červenci 1941 do jižní Indočíny, odpověděly na to tři mocnosti dosud nejdrtivější ranou — společným embargem na dovoz nafty do Japonska.
Zastavení přísunu nafty zasáhlo námořnictvo v nejzranitelnějším místě. Jeho zásoba 6 450 000 tun se den ze dne ztenčovala a i při nejpřísnější úspornosti by byla vyčerpána za tři, nejdéle za čtyři roky. Jelikož bez nafty by japonské ozbrojené síly byly bezmocné, dostalo by se pak Japonsko do tak svízelné situace, že by se muselo sklonit před jakýmikoli požadavky anglo-ame-rického tábora.
Když bylo na jaře 1941 zahájeno japonsko-americké jednání, doufalo se, že bude možno dospět k mírovému řešení. Když se však jednání protahovalo a neukazovala se naděje, že by mohlo být dosaženo oboustranně přijatelné dohody, začala válečná frakce poukazovat na zhoubné následky naftového embarga a prohlašovala, že se Japonsko bud musí chopit zbraní, než bude pozdě, nebo se smířit s vyhlídkou na bezpodmínečnou kapitulaci.
Vcelku se však dá říci, že převážná většina námořních důstojníků zůstávala stranou této vleklé a rozhořčené kontroverze o problémech války a míru. Přenechávali rozhodnutí této osudové otázky nejvyšším špičkám politického vedení státu a sami vynakládali všechnu energii na zlepšování bojové účinnosti a připravenosti válečného lodstva.
Od počátku roku 1941 se námořní plánovači vážně zamýšleli nad přetvořením námořní strategie. Ukazovalo se velmi jasně, že tradiční koncepce čistě defenzivních operací ve vodách kolem japonských ostrovů by neodpovídala onomu typu války, do níž, jak se se stále větší pravděpodobností ukazovalo, bude Japonsku zataženo.

Sunday, December 11, 2005

 

Nepřemožitelnost Japonska

Kolegové naslouchali těmto poznámkám znuděně, jako kdyby chtěli říci: „Vida ho, zase nám dělá kázání o všemocném letectvu!" A tím diskuse skončila. Přes všechny nedostatky programu námořní připravenosti pozemní vojska už od mandžuského incidentu v roce 1931 úspěšně využívala našich námořních sil jako odraziště a bočního bojového zajištění pro expanzivní akce na asijském kontinentu. V roce 1937 tyto akce vyvrcholily v incidentu, který se brzy rozrostl v úplnou čínsko-japonskou válku. Válčiště se postupně rozšiřovalo na jih, až v září 1940 japonská vojska násilně obsadila severní Indočínu. V témže měsíci Japonsko vstoupilo do vojenské aliance s Německem a Itálií a od té doby se jeho vztahy se Spojenými státy rychle zhoršovaly až k roztržce. Na podzim 1941 byli vedoucí námořní činitelé postaveni před obtížnou volbu mezi válkou a mírem. Jsem upřímně přesvědčen, že většina byla pro mír.
Pacifistické smýšlení se zvlášť silně projevovalo mezi staršími admirály, kteří varovali před slepou vírou v japonskou nepora-zitelnost a upozorňovali, že války z let 1895 a 1904 neskončily „drtivým japonským vítězstvím", jak to tvrdili propagandističtí historikové, nýbrž ve skutečnosti viselo rozhodnutí na vlásku a vítězství se dosáhlo nejen vojenským, ale i politickým úsilím. Jak se ukázalo na tokijském tribunálu, kde byli po japonské kapitulaci souzeni váleční zločinci, hájili tento protiválečný názor Ri admirálové Keisuke Okada a Micumasa Jonai, kteří oba odešli v roce 1941 do výslužby, i admirál Soemu Tojoda, který zůstal v činné službě.
I admirál Isoroku Jamamoto, tehdejší vrchní velitel Spojeného loďstva, muž, od něhož si námořnictvo především slibovalo úspěšné velení, byl proti tomu, aby se Japonsko pustilo do války. Je známo, že na základě odhadu japonské námořní síly a národních zdrojů vyslovil jednoznačnou výstrahu, že od námořnictva nelze očekávat, že by mohlo úspěšně bojovat déle než rok. Tuto váhavost vedoucích činitelů válečného námořnictva považovalo za zbabělost a nerozhodnost pozemní vojsko, jehož hlavní starostí byl Sovětský svaz, a některé vrstvy veřejnosti které slepě věřily v japonskou nepřemožitelnost.

Friday, December 09, 2005

 

Alternativní strategie

Jak jsem mohl očekávat, narazily moje teze na prudký odpor. Byl jsem obviněn, že hlásám bludy, že stavím na hlavu zásadu připravenosti. „Účelem zbrojení je zachovat mír, a ne připravovat válku," namítali moji odpůrci. „Jeho skutečným cílem je zabránit nutnosti válčit." Tak ovšem zněla uznávaná verze teorie připravenosti. Ale v argumentaci mých kolegů byla nedůslednost, na kterou jsem hned upozornil. „Jak můžete hájit tento názor," otázal jsem se, „a zároveň vycházet z předpokladu, že válka se Spojenými státy je nevyhnutelná? Kacířský je právě tento váš předpoklad. Japonsku a Spojeným státům nebylo osudem zvlášť uloženo, že se stanou nesmiřitelnými nepřáteli.
Já vlastně nejsem proti uznávané koncepci připravenosti," pokračoval jsem. „Mám ale výhrady k tomu, jak se dnes námořní příprava uskutečňuje. Především myslím, že nemá význam budovat námořní síly tak, abychom se vyrovnali jiné mocnosti. Předpokládejme, že se nám podaří zvětšit naše síly tak, že budeme moci bojovat s americkým loďstvem, naším*předpokládaným soupeřem, jako rovný s rovným. Opravdové bezpečnosti tím přesto nedosáhneme, protože za dnešních podmínek, vypukne--li jakákoli válka, rozšíří se pravděpodobně ve světový konflikt. Můžeme se pustit do stavby gigantických bitevních lodí jako Ja-mato a Musaši, a přesto nebudeme schopni sami získat vrch v mezinárodním konfliktu. Proto se domnívám, že Japonsko též musí zaujmout pružnější, smířlivější postoj v zahraniční politice. Za druhé myslím, že naše nynější námořní zbrojní politika je chybná proto, že nedrží krok s radikálními změnami metod válčení. Musíme se rozloučit s myšlenkou, že nám stačí vybudovat přesilu nad našimi soupeři ve válečných lodích'. V budoucnosti bude rozhodujícím činitelem letoun. Konvenční námořní síly, založené na hladinových plavidlech, se už do značné míry staly jen prestižní záležitostí. Kromě toho vzdušná válka bude válkou totální, vyžadující úplnou mobilizaci všech národních zdrojů. Obávám se však, že naše nynější úroveň národního rozvoje není dosti pokročilá, abychom si mohli zajistit bezpečnost vybudováním mocného letectva. Především potřebujeme prozíravější politiku ekonomického rozvoje."

Thursday, December 08, 2005

 

Jak vyhrát podle Japonců

Do té doby Spojené státy ve stavbě loďstva tohoto limitu nedosáhly, kdežto japonské loďstvo už mělo plnou povolenou sílu. Proto před Vinsonovým programem existovala pro Japonsko jistá míra bezpečnosti přes nepříznivý poměr stanovený smlouvami. Kdyby však byl Vinsonův program dokončen, dosáhla by flota Spojených států nejen na papíře, nýbrž i ve skutečnosti sedmašedesátiprocentní přesily, což, jak se japonští námořní stratégové obávali, by jí umožnilo provádět úspěšné ofenzivní operace proti Japonsku.
Jakmile omezovači námořní smlouvy vypršely, Japonsko okamžitě přikročilo k akci, jíž by čelilo Vinsonovu programu. V roce 1937 přijalo takzvaný „program Marusan", třetí program rozšiřování námořních sil, uskutečňovaný Japonskem po uzavření Washingtonské deklarace. Podle tohoto programu byl kladen ještě větší důraz než dosud na stavbu speciálních dokonalejších lodí, lépe vyzbrojených, tak aby vyvážily americkou početní přesilu. Součástí tohoto úsilí byla stavba lodí Jamato a Musaši, největších bitevních lodí světa s nejtěžší výzbrojí. Na Vysoké námořní škole studenti přirozeně velmi často diskutovali o námořním zbrojení a možnosti války se Spojenými státy. Vzpomínám si na jednu z takových debat, v níž se většina přítomných shodovala v názoru, že válka s Amerikou je neodvratná. Jako obvykle využil jsem příležitosti, abych vyslovil svou utkvělou, poněkud kacířskou myšlenku. „Jestliže se válka považuje za nevyhnutelnou," dokazoval jsem, „pak je naše nynější politika námořní připravenosti podle mého názoru zcela nevyhovující, a dokud se jí budeme držet, nebudeme nikdy schopni zvítězit. Chyba je v tom, že se snažíme připravit k boji — a k úspěšnému boji — v nepředvídatelné době, kdykoli nás nepřátelský útok k boji donutí. Myslím ale, že je naprosto nemožné, abychom udržovali výzbroj na dostatečné výši k zajištění vítězství, nechť válka vypukne kdykoli. Jestliže jsme tedy opravdu přesvědčeni, že válka nakonec vypukne, pak bychom se měli předem rozhodnout, kdy hodláme bojovat, a měli bychom vypracovat systematický, dlouhodobý plán připravenosti, založený na tomto rozhodnutí. Toho plánu bychom se měli držet, všechno ostatní obětovat, a zejména bychom se neměli nechat zatáhnout do války dříve než ve chvíli, kterou jsme si určili. Pak v určené době, až dosáhneme úrovně připravenosti potřebné k zajištění vítězství, bychom měli záměrně ozbrojené akce vyprovokovat."

Monday, December 05, 2005

 

Stav loďstva

Námořní rivalita byla skutečně bolavým místem japonsko--amerických vztahů. Na washingtonské konferenci v roce 1921 Japonsko usilovně prosazovalo, aby byl stanoven poměr jeho loďstva k loďstvu Spojených států 7:10, a toto stanovisko se opíralo o zásadu, že by relativní síla obou loďstev měla být taková, aby se jedna mohla proti druhé úspěšně bránit, ale aby žádná nemohla druhou napadnout nebo ohrozit. To byla takzvaná zásada „neohrožení a nenapadení".
Námořní experti se tehdy v podstatě shodovali v názoru, že v námořní válce potřebuje útočník padesátiprocentní převahu nad obráncem. Při poměru 7:10, jaký Japonsko požadovalo, by měla flotila Spojených států jen třiačtyřicetiprocentní převahu — jinými slovy — nedostatečnou k zahájení agresivní kampaně.
Konference však nakonec přijala poměr 3:5, pokud jde o těžké lodi, a těžkými loděmi byly míněny bitevní lodi, protože tehdy letadlové lodi prakticky neexistovaly. Tento poměr poskytoval americké flotě převahu v klíčové kategorii bitevních lodí.1) V očích japonského námořnictva tak vytvořil hrozbu americké námořní agrese. Úsilí námořnictva o vyvinutí dokonalejších typů lodí pro defenzivní operace, o němž jsem se zmiňoval, bylo do značné míry podněcováno touto hrozbou.
V roce 1930 byla svolána londýnská námořní konference, aby omezovači opatření pro námořní zbrojení rozšířila i na jiné kategorie než těžké lodi. Na této konferenci Japonsko znovu trvalo na poměru 7:10 v celkové tonáži lehčích lodí z týchž důvodů, o něž se opíralo dříve, ale jeho požadavek byl opět zamítnut.
Když takto naráželo na neústupný odpor ostatních mocností, rozhodlo se Japonsko nabýt znovu úplné svobody a odmítlo obnovit smlouvy o námořním omezení, až jejich platnost vyprší koncem roku 1936. Podle ustanovení smlouvy ohlásila japonská vláda tento záměr v prosinci 1934, dva roky před vypršením platnosti.
O něco dříve téhož roku přijaly Spojené státy Vinsonův program rozšiřování námořních sil. Tvrdily, zeje nezbytný se zřetelem k změněným podmínkám v Evropě a v Asii. Cílem tohoto programu bylo vybudovat do roku 1939 americké lodstvo v plné síle, povolené washingtonskými a londýnskými námořními dohodami.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?