Midway

Pak mě na přikrytých nosítkách donesli do nemocnice zadním vchodem. Na světnici jsem byl úplně izolován. Ošetřovatelkám ani zdravotníkům nebyl vstup dovolen a mně byl jakýkoli styk s vnějším světem znemožněn. Tak byli odříznuti od ostatního světa všichni ranění z bitvy u Midwaye. Ve skutečnosti to bylo uvěznění maskované lékařským ošetřováním. Někdy jsem měl pocit, jako bych byl válečným zajatcem.
Všechen dokumentační materiál týkající se bitvy byl přirozeně označen jako „přísně tajný". Práce na hodnotících hlášeních, opírající se o tyto materiály, byla rovněž drasticky omezena, a pokud hlášení vypracována byla, byla po celou válku udržována v hluboké tajnosti. Po japonské kapitulaci v roce 1945 byly téměř všechny tyto listiny spáleny. Nepřekvapuje proto, že i po obnovení míru byly japonské záznamy o bitvě u Midwaye jen kusé a často chybné.
Po propuštění z nemocnice, s ještě ne zcela zhojenou nohou, jsem byl dočasně přidělen jako instruktor ke sboru námořního letectva v Jokosuce. Kromě toho jsem byl jmenován instruktorem Námořní válečné školy v Tokiu. U válečné školy byla zřízena komise pro zkoumání poznatků z bitev a já byl jmenován tajemníkem podkomise pro letectvo. V této funkci jsem zkoumal záznamy z dosavadních námořních a vzdušných akcí a vypracovával rozbory strategických a taktických poučení z těchto akcí.
Studiem bitvy u Midwaye se mohly zabývat jen osoby se speciálním oprávněním. Jelikož mým úkolem bylo vypracovat konečný návrh rozboru, měl jsem přístup ke všem úředním materiálům i k soukromým záznamům. Kromě toho bylo několik desítek důstojníků, kteří se bitvy zúčastnili, povoláno k rozhovorům. Když byl rozbor dokončen, bylo vyhotoveno a rozděleno jen šest exemplářů. Co se s nimi stalo, není mi známo. Ale mně se naštěstí podařilo objevit po válce původní rukopis, který jsem měl schovaný v zásuvce.