Midway

Bombardování Tokia se neminulo účinkem ani na námořní generální štáb. I nejvýmluvnější odpůrci útoku na Midway mohli nyní stěží popírat, že hrozba od východu, není-li větší než potenciální hrozba od Austrálie, je přinejmenším naléhavější a bezprostřednější. Kromě toho neschopnost uchránit samo hlavní město před napadením byla právě tak přičítána na vrub námořnímu generálnímu štábu jako Spojenému loďstvu. Tím se stalo, že rázem utichl odpor proti datu útoku na Midway, které bylo stanoveno na začátek června, i ostatní námitky proti návrhu Spojeného loďstva, a velitelství mohlo zahájit práci na definitivním plánu operací. Koncem dubna byl plán dokončen a admirál Jamamoto jej schválil. Pak byl formálně předložen náčelníku námořního generálního štábu admirálu Naganovi, který jej rovněž okamžitě schválil. Dne 5. května pak admirál Nagano z císařova pověření vydal námořní rozkaz císařského vrchního velitelství číslo 18, který stručně ukládal vrchnímu veliteli Spojeného loďstva, aby „provedl ve spolupráci s pozemním vojskem okupaci ostrova Midway a klíčových bodů v západních Aleutách".

Největší vliv Doolittlova útoku spočíval v jeho okamžitém účinku na stále pokračující kontroverzi o útoku na Midway podle plánu Spojeného loďstva. Třebaže námořní generální štáb 15. dubna neochotně vyslovil s operací zásadní souhlas, o datum a jiné životně důležité body se stále ještě vedl spor, když útočné letouny podplukovníka Doolittla úspěšně shodily pumy na Tokio a jiná japonská města. Pokud jde o Spojené loďstvo, útok ještě posílil jeho odhodlání trvat na tom, aby operace byla provedena brzy, jak se původně navrhovalo. Admirál Jamamoto se cítil hluboce pokořen tím, že selhala všechna jeho opatření proti nepřátelskému útoku z letadlových lodí na samotné Japonsko, a byl rozhodnut, že je třeba stůj co stůj zabránit tomu, aby se to opakovalo. Rozhodl, že je třeba neodkladně provést ofenzívu, aby americké letadlové lodi byly zničeny, a aby tak obranná hlídková linie mohla být posunuta na východ k Midwayi a k západním Aleutám.

Pokud jde o způsobenou věcnou škodu, je pravda, že toho útok mnoho nenapáchal. Ale zcela jinak tomu bylo, pokud jde o jeho vliv na postoj japonských námořních činitelů a na budoucí průběh námořní války. Z tohoto hlediska nebylo ani „do-nothing" ani „do-little" správným označením. Naopak, je třeba uznat, že šlo o „do-much-raid".1)

Pokud jde o způsobenou věcnou škodu, je pravda, že toho útok mnoho nenapáchal. Ale zcela jinak tomu bylo, pokud jde o jeho vliv na postoj japonských námořních činitelů a na budoucí průběh námořní války. Z tohoto hlediska nebylo ani „do-nothing" ani „do-little" správným označením. Naopak, je třeba uznat, že šlo o „do-much-raid".1)

Několik letců bylo zajato, když jejich letounům došel benzín dříve, než se dostaly ke spojeneckým základnám v Číně, a japonská zpravodajská služba si brzy ověřila, že útok byl opravdu proveden operačním svazem letadlových lodí. Byly to pouze dvě letadlové lodi — Hornet a Enterprise —, nikoli tři, jak hlásila Nitto Maru, a útočné letouny, jimž velel podplukovník James Doolittle, startovaly všechny z Hornetu. O celém průběhu útoku jsme se však z americké strany dověděli teprve po válce. Podle tohoto poválečného vylíčení měl nepřítel původně v plánu, aby B-25 vzlétly odpoledne 18. února ze vzdálenosti asi 500 mil od japonského pobřeží, aby se tak dostaly nad cíle v noci. Podplukovník Doolittle měl sám letět poněkud vpředu, před útočícími letouny a měl jim usnadňovat orientaci shazováním zápalných pum na hlavní město. Když však byl operační svaz předčasně zpozorován, muselo se od tohoto plánu upustit a byl proveden útok za dne z podstatně větší vzdálenosti, než se zamýšlelo. Do té míry přece jenom japonská hlídková linie nepřátelské plány zmátla. Komuniké, které o útoku vydalo císařské vrchní velitelství, oznamovalo, že byla způsobena jen malá škoda a že většina útočících letounů byla sestřelena nebo poškozena. Později, když bylo známo, kdo nepřátelské skupině velel, začali mluvčí vrchního velitelství posměšně útok odbývat sarkastickými poznámkami, že to nebyl nálet „do-little", ale spíše „do-nothing".
(Pravdou je, že Doolitlův útok způsobil jen minimální škody, ale obrovský psychologický efekt.. šlo o to, že Japonci mysleli, že Mají Tokio zcela bezpečné, a náhle přilétla letadla.)

Hodně též svědčilo pro to, že útok byl plánován jako jednosměrná akce. O dvou nepřátelských letounech bylo hlášeno, že odlétly na jih od Kitanské úžiny, jižního přístupu do Osackého zálivu, a dalších pět bylo zpozorováno na jižním cípu Kjúšú, jak letí jihozápadním směrem. Napadlo nás. že nepřátelský plán možná počítal s nouzovým přistáním letounů na moři někde u Šikoku, kde by čekaly ponorky, aby posádky vylovily z moře. Rovněž se soudilo, že ruský parník, který zpozorovala japonská hlídka 200 mil jižně od mysu Ašizuri, na jihozápadním cípu Šikoku, byl požádán, aby prováděl záchranné akce. Konečně 18. dubna asi o půlnoci bylo tajemství nepřátelské taktiky odhaleno. Rádiová depeše od jednotky japonských pozemních vojsk v Číně hlásila, že několik nepřátelských letounů nouzově přistálo v okolí Nan-čchangu. Pokud jde o jednotlivé útočící letouny, podařilo se jim proniknout nad cíl bez odporu, přestože byly nepřátelské letadlové lodi zpozorovány a byla dána předběžná výstraha. Piloti tento kousek dokázali tím, že letěli nebezpečně nízko, takže obranné letouny japonského pozemního vojska i námořnictva, které hlídkovaly vysoko nad nimi, je úplně propásly. Avšak více než obdivuhodná obratnost a odvaha letců dopomohlo zřejmě nepříteli k úspěchu především nepředvídané použití letounů B-25. Velitelství protivzdušné obrany vycházelo z toho, že bude použito letounů s kratším doletem, a nepochybně dospělo k názoru, že útok nelze očekávat před svítáním 19. dubna, až se nepřátelské letadlové lodi přiblíží na dolet lodních letounů. Je proto pravděpodobné, že obranná opatření ještě nebyla plně v činnosti, když útočící letouny udeřily.

Pak ve 13.00 došla na Akagi zpráva, že bylo bombardováno Tokio. V těsném sledu následovaly pak další zprávy o útocích na Jokohamu, Kawasaki a Jokosuku a krátce nato další řada zpráv o útocích dále na jihu na Nagoju, Jokkaiči, Wakajamu a Kobe. Taková rozsáhlá nepřátelská akce přišla jako blesk z čistého nebe a my v Nagumově svazu jsme si to nedovedli vysvětlit. Velitelství Spojeného loďstva bylo nepochybně právě tak zmateno a naprosto nebylo s to odhadnout nepřátelské záměry. Situace se však poněkud vyjasnila, když byly hlášeny další podrobnosti. Útočící letouny byly zřejmě značně rozptýleny, neboť jich bylo hlášeno necelých dvacet. Kromě toho to vůbec nebyly námořní letouny, nýbrž severoamerické pozemní bombardéry B-25, které měly mnohem větší dolet. Jejich dolet však nebyl tak velký, aby se dalo předpokládat, že startovaly z některé pozemní základny, takže zbývala jen domněnka, že vzlétly z letadlových lodí pozorovaných z Nitto Maru, ze vzdálenosti více než 700 mil od břehu. Nepřítel zřejmě s příznačnou yankeeovskou odvahou a vynalézavostí nalezl způsob, aby mohly těžké pozemní letouny vzlétnout z letadlových lodí, a za pomoci tohoto nového triku pronikl japonskou obranou.

„Tak už konečně přišli!" řekl Genda, když mi podával opis hlášení z Nitto Maru. Dodal, že velitelství Spojeného loďstva nařídilo taktickou metodu číslo 3, podle níž se operací proti nepřátelským lodím měl účastnit i Nagumův svaz. Viceadmirál Nagumo s členy svého štábu se už skláněl nad námořní mapou a načrtával kurs plavby do prostoru předpokládaného střetnutí. Byli jsme však od nepřítele příliš vzdáleni, takže jsme měli malou naději, že bychom se ještě mohli očekávané bitvy zúčastnit. Přesto jsme se řídili rozkazem Spojeného loďstva a náš svaz okamžitě zamířil maximální rychlostí k nepříteli. Všechny letouny byly vyvezeny z hangárů, vyrovnány a připraveny k vzletu na letové palubě. Mezitím na půdě Japonska kontradmirál Seigo Jamagata vyslal už letouny své 26. letecké flotily proti nepříteli. Z letecké základny Kisarazu blízko Tokia vzlétlo 32 středních bombardérů doprovázených 12 stíhačkami zero, letěly nad Tichým oceánem
na východ až k hranicím doletu, ale na nepřítele nenarazily. Zdálo se, že si nepřátelský útočný svaz uvědomil, že byl zpozorován, útok odvolal a začal se stahovat.

Ráno 18. dubna loď Nitto Maru č. 23, bývalý rybářský člun, nyní přidělený 5. loďstvu válečného námořnictva, byl na svém stanovišti v hlídkové linii asi 720 mil na východ od Tokia. Náhle jeho posádka strnula při pohledu na formaci nepřátelských lodí plující na západ k Japonsku. Důstojníci hlídkové lodi ve stavu krajního vzrušení rychle sahali po dalekohledech, zkoumali siluety nepřátelských plavidel a dospěli k názoru, že jde o formaci tří letadlových lodí, a v 6.30 vyslali rádiovou depeši na velitelství Spojeného loďstva s hlášením výsledků svého pozorování. Neobvykle živá nepřátelská rádiová činnost v několika před chozích dnech poskytla už náznak, že se něco chystá, a velitelství Spojeného loďstva nařídilo preventivní soustředění námořních letounů v kantském úseku na obranu hlavního města. Jakmile velitelství dostalo z Nitto Maru výstražnou depeši, reagovalo na nepřátelskou hrozbu velmi rychle a nařídilo, aby byla uvedena v činnost „taktická metoda č. 3 proti loďstvu Spojených států". Viceadmirál Kondo, jehož 2. loďstvo se právě vrátilo domů z jižních operací, připlul právě den předtím na své vlajkové lodi Atago do Jokosuky. Teď dostal rozkaz, aby neprodleně znovu vyplul na moře, převzal velení všech hladinových jednotek v jokosucké oblasti a zaútočil na nepřítele. Mezitím vyplul viceadmirál Takasu s 1. loďstvem, jež zahrnovalo čtyři bitevní lodi, nakvap z Hirošimského zálivu, aby podporoval Kondovy lodi. V této chvíli viceadmirál Nagumo, jenž se vracel se svými letadlovými loďmi z Indického oceánu k Japonsku, proplouval průlivem Baši na jih od Formosy. Na palubě vlajkové lodi Akagi byla nálada radostná a vzrušená; každý se těšil, že zanedlouho uvidí domov. Seděl jsem v letecké pohotovostní kabině a oddával se podobným myšlenkám, když přiběhl příkazník se vzkazem fregatního kapitána Gendy, abych okamžitě přišel do operačního střediska. Byl jsem zvědav, co se děje, a běžel jsem tam poklusem.