Midway

Celkem, se započtením transportních lodí, pomocných lodí a letounů, požadoval plán Spojeného loďstva nasazení více než 200 lodí s impozantním počtem 11 bitevních lodí, 8 letadlových lodí, 22 křižníků, 65 torpédoborců a 21 ponorek a přibližně 700 letounů. Zúčastněné lodi měly v této jediné operaci spotřebovat více pohonných hmot a urazit větší vzdálenost, než kdy v době míru činil celoroční úhrn pro celé japonské válečné loďstvo. Podle organizačního plánu vypracovaného pro operaci Midway bylo toto mocné loďstvo rozděleno do šesti velkých taktických svazů, nad nimiž měl hlavní velení vrchní velitel Spojeného loďstva admirál Jamamoto. Základní složení a určení těchto šesti taktických svazů bylo toto:

Se zřetelem k této značné převaze se velitelství Spojeného loďstva rozhodlo, že by cíle operace Midway mohly být bez nepřiměřeného rizika rozšířeny tak, aby byly současně obsazeny klíčové body v západních Aleutách. Stálá okupace těchto severních ostrovů nebyla považována za nutnou, neboť se soudilo, že by pro špatné povětrnostní podmínky byly po většinu roku málo vhodné jako základny pro letecké hlídky. Stratégové Spojeného loďstva se však domnívali, že jejich dočasné obsazení kromě toho, že poskytne příležitost zničit tamní nepřátelské vojenské objekty, bude též krýt severní křídlo hlavního japonského postupu k Midwayi a může též odlákat část nepřátelských sil, a vyvést tak nepřátelskou formaci z rovnováhy. Celkový plán proto zahrnoval výsadky na ostrovech Adak, Kiska a Attu s tím, že budou invazní jednotky v polovině září, před nástupem zimy, opět staženy. K provedení tohoto gigantického útoku dvěma směry hodlalo velitelství Spojeného loďstva nasadit maximum sil, jež mělo k dispozici. Tažení se měly zúčastnit všechny bojové jednotky s výjimkou několika ponorek, které byly v údržbářských či opra-vářských docích nebo byly nasazeny do útočných akcí proti obchodním lodím v Indickém oceánu, v jihoafrických vodách a v oblasti Austrálie a Nového Zélandu, a některých hladinových plavidel potřebných k místní obraně jižních okupovaných oblastí.

Plán velitelství Spojeného loďstva pro operaci Midway měl, jak už bylo řečeno, dva hlavní cíle. Prvním, omezenějším cílem bylo dobytí ostrova Midway jako předsunuté letecké základny, z níž by bylo možno včas zpozorovat činnost nepřátelských sil na západ od Havajských ostrovů. Druhým, mnohem závažnějším cílem bylo vylákat zbytek Tichomořského loďstva Spojených států, aby bylo možno se s ním střetnout a zničit je v rozhodné bitvě. Třebaže Doolittlův útok přirozeně dodal více váhy prvnímu z těchto cílů, zůstávalo přesto dominantním záměrem midway-ské operace zničení amerického loďstva. Admirál Jamamoto i důstojníci jeho štábu byli přesvědčeni, že úder na Midway přímo donutí nepřítele, aby reagoval všemi prostředky, jež má k dispozici, neboť bude ohrožena bezpečnost Havaje. Tím by byly vytvořeny předpoklady pro „rozhodné námořní střetnutí v Tichomoří", na něž se po dlouhá léta soustředila celá japonská námořní strategie, výcvik a příprava válečného loďstva. Z hlediska relativní síly bylo zcela oprávněně možno spoléhat na japonské vítězství, jestliže nepřítel výzvu přijme. Nepřátelské hladinové bojové síly, po zničení bitevních lodí při úderu na Pearl Harbor, se skládaly v podstatě jen z letadlových lodí a křižníků, kdežto úderná síla Spojeného loďstva byla ďokonce větší než na začátku války. Koncem dubna 1942 mělo Japonsko jen v letadlových lodích nad Spojenými státy převahu téměř tři ku jedné. Proti čtyřem letadlovým lodím, které podle tehdejšího předpokladu mělo k dispozici Tichomořské loďstvo Yorktown, Saratoga, Hornet a Enterprise se Spojené loďstvo mohlo pochlubit sedmi velkými a čtyřmi lehkými letadlovými loďmi.

Jamamoto měl nesporně pravdu, když tvrdil, že je nezbytné utkat se s nepřátelským loďstvem v rozhodné bitvě při nejbližší příležitosti. Jestliže v tomto směru je třeba něco kritizovat, pak je třeba vytknout právě to, že se k dosažení tohoto záměru nepodniklo něco dříve, že se mohutný japonský operační svaz letadlových lodí neponechal po napadení Pearl Harboru v činnosti na východě. Nesporné je, že zničení Tichomořského loďstva USA bylo na jaře 1942 úkolem prvořadým. Velmi sporné však je, zda obsazení Midwaye bylo jedinou nebo nejlogičtější cestou k dosažení tohoto cíle.
Z taktického hlediska svědčil plán operace Midway o tom, že se Jamamoto přidržoval zastaralé doktríny stoupenců bitevních lodí, což bylo v rozporu s názorem, že si uvědomuje úlohu letectva. Je přinejmenším podivné, že muž, v jehož mysli se zrodil plán úderu letadlových lodí na Pearl Harbor, neprovedl rychleji podstatné změny v námořní organizaci a taktice, tak aby se letectvo stalo jádrem bojových sil. Snad i sám Jamamoto byl v zajetí příznačné japonské tendence lpět na minulosti. Nebo snad dospěl k názoru, že tradiční koncepce je tak pevně zakořeněná, že by nedokázal provést přes noc radikální změny. Často se říká, že válka sestává z řady chyb na obou stranách, a že zvítězí ta strana, která jich udělá méně. I admirál Jamamoto se svými důstojníky má nepochybně na svém kontě příslušný podíl napáchaných chyb a pro některé z nich lze stěží najít logické vysvětlení. Avšak důležitější než svalovat na někoho vinu je umění vyvodit poučení z těchto chyb a porážek, které následovaly.

Avšak přes všechny tyto vlastnosti, jež mu dávaly předpoklady, aby se stal nepředstižitelným vrchním velitelem, na prubířském kamenu války se ukázalo, že i admirál Jamamoto měl své slabiny. Podle mého názoru se jasně projevily v jeho kvapném a neústupném rozhodnutí trvat na operaci Midway přes všechny pádné argumenty, které mluvily proti ní. Stěží lze nepřiznat, že v tomto případě bylo jeho rozhodnutí ovlivněno utkvělou myšlenkou, že Tokio musí zůstat pro nepřátelské letce nedotknutelné, a pocitem raněné pýchy po Doolittlově úderu. Kdyby nebyl nadměrně ovlivněn těmito pocity, byl by jistě projevil větší pružnost při formulování budoucí strategie. Jamamoto byl ovšem přesvědčen, že rovnováha vojenských sil se nejpozději do dvou let od začátku válečných akcí přesune v neprospěch Japonska na stranu Spojených států, a to bylo nepochybně dalším důvodem, proč se tak kvapně pustil do mid-wayské akce. Domníval se, že pro tento časový tlak spočívá jediná naděje Japonska v úsilí o rychlé rozhodnutí, jež by mohlo přimět nepřítele, aby přistoupil na přijatelné podmínky. Doufal, že úderem na Midway může takovéto rozhodnutí vynutit. Svěřil se kontradmirálovi Jamagučimu a několika dalším spolehlivým důstojníkům, že, podaří-li se mu v midwayské operaci zničit Ti-chomořské loďstvo Spojených států, bude naléhat na vedoucí politické činitele, aby dali podnět k mírovému jednání.

Právě pro tyto skvělé Jamamotovy velitelské vlastnosti ho celé námořnictvo považovalo za muže s nejlepšími předpoklady, aby se stal jeho vrchním velitelem. Vždyť za války osud celého národa může být rozhodnut výsledkem jediné bitvy, a vítězství či porážka v bitvě do značné míry závisí na charakteru a schopnostech jediného muže, vrchního velitele. To je nezbytné, neboť jedině soustředěním velitelské pravomoci lze dosáhnout jednotné akce a bez jednotné akce není možné vítězství. Příčina tkví i v tom, že za bitvy nelze o jednotlivých pohybech jednat u konferenčního stolu a rozhodovat o nich většinovým hlasováním; musí o nich rychle rozhodnout velitel na základě vlastního úsudku s plným vědomím, že každý pohyb, jakmile k němu dá rozkaz, bude neodvolatelný. K takovému rozhodování je třeba mimořádné odvahy a sebedůvěry. Oběma vlastnostmi byl Jamamoto plně vybaven.

Nedostatek skutečného velení se projevoval při mnoha příležitostech. Například když některý námořní svaz nebo námořní oblast pořádaly manévry nebo bojová cvičení, důstojníci se obvykle nakonec sešli k hodnotící schůzce. Takovým konferencím předsedal velitel svazu nebo oblasti, ale stávalo se velmi zřídka, že by opravdu aktivně řídil diskusi nebo přednesl pronikavější kritiku. Důstojníci proto neměli jasnou představu, jestli si počínali správně nebo ne. Admirál Jamamoto na to šel docela jinak. Při hodnotících konferencích po manévrech Spojeného loďstva skutečně diskusi řídil. Jestliže některá akce byla provedena nesprávně, upozornil na to a vysvětlil, jak by měla být prováděna v budoucnosti. Nepoužíval svých štábních důstojníků jako jakéhosi brain trustu, nýbrž jako vykonavatelů své vlastní politiky a rozhodnutí. Jeho zřetelné rozkazy nenechávaly nikoho na pochybách o celkovém záměru, takže podřízení, když museli sami nezávisle rozhodovat, věděli přesně, jak mají být akce zaměřeny, aby odpovídaly celkovým představám vrchního velitele.

Kromě schopnosti přijímat odvážná vynalézavá rozhodnutí získalo Jamamotovi obdiv a respekt mladých námořních důstojníků jeho pevné nesmlouvavé velení. To bylo mezi admirály výjimkou, nikoli pravidlem. Japonské námořnictvo, snad pod vlivem britských námořních tradic, kladlo od svého vzniku velký důraz na to, aby vštípilo svým důstojníkům gentlemanské vlastnosti. Naneštěstí se však projevila tendence zaměňovat nedostatek rozhodnosti, ledabylost a změkčilost za gentlemanství. Výsledek byl ten, že Japonsko mělo mnoho inteligentních a sympatických vlajkových důstojníků, ale málo opravdových vůdců a bojových velitelů.

V těchto prvních dobách nebylo letecké řemeslo zvlášť přitažlivé, neboť příliš často docházelo ke smrtelným nehodám. Mnozí vysocí námořní důstojníci si dokonce odmítali do letadla sednout, jestliže se mělo zvednout od země. Ještě koncem třicátých let admirál Zengo Jošida, Jamamotův spolužák, jenž se později stal vrchním velitelem Spojeného loďstva, kategoricky odmítl sednout do letadla, které mu personál připravil k oficiálnímu letu. Jiní vysocí důstojníci sice pronášeli vzletné fráze o důležitosti námořního letectva a nabádali mladé muže hlásící se k námořnictvu, aby se dali k námořnímu letectvu, ale jejich nadšení okamžitě vyprchalo, když měli dát souhlas, aby se jejich vlastní synové stali leteckými důstojníky nebo aby se jejich dcery za letce provdaly. Admirál Jamamoto nebyl takovým polonadšencem. Jeho víra v letectvo byla opravdová; dokázal ji tím, že nabádal četné své mladší příbuzné, aby vstoupili do námořního letectva. Jamamotova náklonnost k letcům však nesahala tak daleko, že by sdílel jejich společnou vadu, holdování alkoholu. Byl abstinent. Rád si ale zahrál karty a byl znám jako velmi dobrý a odvážný hráč bridge a pokeru. Byl by velmi dobrým hazardním hráčem, neboť měl hazardérskou náklonnost sázet vše na jednu kartu. Je-li pravda, jak se často tvrdilo, že útok na Pearl Harbor byl projevem strategie, která sází vše na jednu kartu, pak to odpovídalo Jamamotovu charakteru a dost možná, že hazardérská odvaha, která dala k útoku podnět, byla jednou z hlavních příčin jeho úspěchu.

Kdyby na začátku tichomořské' války byli japonští námořní důstojníci hlasovali, aby si zvolili muže, jenž by jim stál v čele jako vrchní velitel Spojeného loďstva, není téměř pochyby, že by drtivou většinou byl zvolen admirál Jamamoto. Jsem rovněž přesvědčen, že mezi jeho voliči by byli všichni námořní letečtí důstojníci. Ostatně po válce američtí historici položili takovou hypotetickou otázku několika bývalým důstojníkům japonského námořního letectva, mezi nimi i mně. Naše jednomyslná odpověď zněla: „Admirál Jamamoto." U námořních letců si Jamamoto svou obrovskou oblibu získal tím, že byl jedním z hlavních průkopníků námořního letectva. Ačkoli sám nebyl leteckým důstojníkem z povolání, byl ještě jako námořní kapitán jmenován výkonným důstojníkem Kasu-migaurského námořního výcvikového leteckého sboru a později zastával několik význačných leteckých funkcí. Námořní letectvo bylo tehdy v počátcích a naléhavě potřebovalo průbojného vůdce a zastánce. Jamamoto se tohoto úkolu ujal s nadšením a při jeho plnění uplatňoval svou mimořádně bystrou prozíravost a hlubokou lidskou citlivost.

Konečný plán Spojeného loďstva pro operaci Midway, kterou císařské vrchní velitelství oficiálně označilo jako „operaci MI", byl společným dílem mnoha lidí. Podstatnou část práce na celkovém nárysu vykonal vrchní operační důstojník námořní kapitán Kurošima. Byl to teoretik, jenž trávil dlouhé hodiny úvahami v ztemnělé kabině, autor příručky definující taktickou doktrínu Spojeného loďstva pro rozhodující bitvy velkých loďstev, v nichž je klíčová úloha určena bitevním lodím. Ostatní členové štábu rozpracovávali podrobně ony části plánu, které spadaly do jejich kompetence. Celkový dozor nad touto přípravnou činností měl iniciativní a vynalézavý náčelník štábu kontrad-mirál Ugaki, vytrvalý zastánce útočného postupu z moře proti Havaji. Především se však v plánu operace Midway odrážely myšlenky a osobnost klíčové postavy japonského námořnictva, vrchního velitele Spojeného loďstva, admirála Isoroku Jamamota. Úkol zhodnotit tohoto nevšedního velitele musí být ponechán jiným, kompetentnějším a lépe informovaným činitelům, než jsem já. Chtěl bych jen zachytit několik okrajových dojmů z tohoto muže, jak jsem ho viděl já a tisíce důstojníků, kteří sloužili pod jeho velením.

Současně s vydáním této základní směrnice pozemní a námořní odbor císařského vrchního velitelství uzavřel)- „ústřední dohodu", stanovící podmínky součinnosti obou složek při invazi na ostrov Midway. Podle této dohody mělo pozemní vojsko dodat zesílený pěší pluk, aby se zúčastnil výsadkových operací. Po dokončení okupace by tento pluk byl odvolán a o další obranu ostrova by se postaraly námořní síly. Výchozím bodem obojži-velného výsadku byl předběžně určen ostrov Saipan, jednotky se tam měly shromáždit kolem 25. května. V dohodě nebylo stanoveno přesné datum invaze, bylo tam však řečeno, že operace budou zahájeny někdy „v prvních dvaceti červnových dnech" současně s operacemi proti západním Aleutám. Operace Midway tak byla definitivně schválena. Spojené loďstvo dosáhlo svého dík bezděčnému přispění podplukovníka Doolittla a jeho letců. Teď však nastával obrovský úkol zorganizovat a připravit v několika málo týdnech všechny složky ke gigantické operaci, největší v sedmdesátileté historii moderního japonského válečného námořnictva.