Midway

Řada odvážných útoků nepřátelských letadlových lodí, která byla zahájena v únoru 1942 úderem na Marshallovy ostrovy, značně zvýšila obavy admirála Jamamota, že bude podniknut útok i na Japonsko. Okamžitě po útoku na Marshallovy ostrovy nařídil dvěma letadlovým lodím viceadmirála Naguma, Zuikaku a Šókaku, aby se vrátily z jihozápadního Tichomoří a dočasně posílily soustavu obranných leteckých hlídek na východ od japonských ostrovů. V polovině března byla 21. letecká flotila odvolána z jihovýchodní Asie a umístěna v tokijské oblasti s tím, že bude provádět každodenní hlídkovou činnost a chránit hlavní město proti vzdušnému napadení z letadlových lodí. Dne 1. ledna byla znovu aktivována 26. letecká flotila a převzala od 21. flotily tento úkol. Už 3. března nepřátelský útočný svaz, složený z letadlové lodi Enterprise, dvou křižníků a sedmi torpédoborců, jemuž velel viceadmirál Halsey, napadl ostrov Marcus, vzálený rovných 1 000 mil od Tokia, ležící tedy uvnitř vnějšího kruhu japonské obrany. Vše nasvědčovalo tomu, že se kvapem blíží doba, kdy budou opatření na obranu japonských ostrovů proti vzdušnému napadení podrobena zkoušce.

Jamamotovo znepokojení prohlubovala vzpomínka na incident z doby rusko-japonské války, kdy byl ještě mladým důstojníkem. Ruské loďstvo se tehdy náhle objevilo u Tokijského zálivu a způsobilo v hlavním městě takovou paniku, že spousta obyvatel uprchlá a uchýlila se do hor. Rozzlobený dav házel kameny na dům viceadmirála Kamimury, jehož Druhé loďstvo se mělo s nepřítelem vypořádat. Kdyby se teď mělo Tokio stát terčem vzdušného napadení, Jamamoto se obával, že by se znovu projevila příznačná vrtkavost japonského temperamentu a nastal by chaos a zmatek. Aby nepřátelské letadlové lodi nemohly proniknout za linii dosahu letectva pro vzdušné napadení japonských ostrovů, zřídil admirál Jamamoto hned na počátku války hlídkovou linii lodí ve vzdálenosti 600 až 700 mil východně od japonského pobřeží a v délce asi 1 000 mil od severu k jihu. Tato hlídková linie byla doplňována každodenními dálkovými hlídkovými lety námořních letounů.

Podle ustanovení dohody pozemních a námořních ozbrojených sil o obraně domácího území spočívala hlavní odpovědnost za obranu proti vzdušnému napadení na pozemních silách. Přesto však značná část odpovědnosti spočívala na bedrech námořnictva, jelikož v tomto stadiu mohl nepřítel letecky zaútočit jedině z moře a bylo povinností námořnictva zadržet a zničit nepřátelské letadlové lodi na moři, dříve než mohly proniknout tak blízko, aby japonské ostrovy byly na dosah napadení. Admirál Jamamoto, jako vrchní velitel loďstva, si tuto odpovědnost uvědomoval zvlášť ostře. A právě on překvapivým útokem letadlových lodí na Pearl Harbor dal příklad, který by nepřítel mohl následovat. Měl též dosti příležitosti pozorovat Američany zblízka, takže poznal, že jedním z rysů jejich národní povahy je odvážná agresivita, a tušil, že námořnictvo Spojených států se při nejbližší příležitosti pokusí o odvetný úder letadlových lodí na japonské ostrovy. Admirál Jamamoto byl téměř posedlý myšlenkou, že Tokio, sídlo císařovo, musí být proti vzdušnému napadení dokonale zabezpečeno. Jak mu to neustále tkvělo na mysli, se ukázalo později, když řídil operace ve vzdálené jihozápadní tichomořské oblasti, a přesto nikdy nezapomněl, než se začal čímkoli zabývat, dotázat se na poslední tokijské povětrnostní hlášení. Jestliže počasí bylo špatné, pocítil úlevu, protože mu to dodávalo více jistoty, že hlavní město je v bezpečí.

Přestože Japonsko dosáhlo v prvních čtyřech měsících tichomořské války skvělých úspěchů, zastihl duben 1942 vedoucí činitele pozemních vojsk, a zejména válečného námořnictva, v neustálých a velmi znepokojivých starostech, které je ani na chvíli neopouštěly. Obávali se možnosti zákeřného útoku na Tokio, hlavní město japonské říše. Když byly loďstvu Spojených států způsobeny v Pearl Harboru značné škody a když byly uchváceny americké základny v západním Tichomoří, byly tím odstraněny, alespoň na čas, obavy, že by nepřítel mohl proti Japonsku podniknout jakoukoli dlouhodobější leteckou akci ve větším měřítku, ať už z letadlových lodí nebo z pozemních základen. Avšak nepřátelské letadlové lodi a těžké křižníky, které poškozeny nebyly, si zachovaly schopnost občasných přepadů v menším měřítku s okamžitým únikem po zasazení úderu. Byly obavy, že takovéto přepady by mohly být podniknuty jako součást nervové války nebo jako husarské kousky, jež by pozvedly klesající morálku ve Spojených státech. Pro takové „partyzánské" přepady bylo Tokio pravděpodobným cílem. Je samozřejmé, že fyzická škoda, která by mohla být hlavnímu městu takovýmito přepady způsobena, by sotva byla tak značná, aby to muselo působit přehnané starosti vedoucím činitelům pozemních a námořních sil. Jejich přecitlivělost k nepřátelské letecké hrozbě byla především spontánním a bezděčným projevem téměř nábožné oddanosti k císaři, jež byla po dlouhou dobu příznačná pro japonskou národní povahu. Zejména bojové složky ozbrojených sil byly prodchnuty myšlenkou, že jejich přední povinností je chránit císaře před nebezpečím. Proto měly přirozeně pocit, že by se zpronevěřily své povinnosti, kdyby byla císařova bezpečnost ohrožena, byť jediným nepřátelským napadením Tokia.

V polovině dubna se velitelství Spojeného loďstva stále ještě handrkovalo s námořním generálním štábem o různých podrobnostech midwayského plánu a jasně si uvědomovalo, že generální štáb, ačkoli vyslovil zásadní souhlas, pohlížel stále ještě na celou operaci velmi skepticky. Dne 18. dubna však nečekaná událost rázem s veškerými diskusemi skoncovala.

Dva námořní velitelé, jimž v midwayské operaci připadla klí­čová úloha — viceadmirál Kondo z 2. loďstva a viceadmirál Nagumo z 1. leteckého loďstva — nebyli vůbec při přípravách plá­nu Spojeného loďstva konzultováni. Oba jejich svazy se aktivně účastnily jižních operací až do poloviny dubna a admirál Jama­moto nechtěl odvádět jejich pozornost od bezprostředního úko­lu, a proto je o účast na plánování midwayské operace nepožá­dal. Je však otázka, zda bylo velitelství Spojeného loďstva s to pracovat na plánu s přesnou znalostí poměrů v těchto dvou klí­čových svazech, jestliže oba velitelé nebyli konzultováni. (zajímavé je, že jak spojenci, tak Němci a nakonec i Japonci působí dojmem, že nešlo o to válku vyhrát, ale spíše mít ve všem takový bordel, aby se nepřítel vyděsil, a dobrovolně se vzdal.)

Na přímý odpor se uvnitř Spojeného loďstva postavil jedině viceadmirál Šigejoši Inouje, jehož 4. loďstvu byly svěřeny operace v širokém úseku jihozápadního Tichomoří. Když bylo plánování midwayské operace ještě v počátečním stadiu, vyslalo velitelství Spojeného loďstva na Truk svého zásobovacího důstojníka, aby jednal s viceadmirálem Inoujem a jeho štábem o dopravě zásob na Midway, až bude ostrov obsazen. Tento úkol by pak měl být totiž svěřen 4. loďstvu. Inouje se však zřejmě domníval, že se zřetelem k omezeným japonským zdrojům by uchvácení Midwaye nebezpečně rozšířilo bráněnou oblast. Prohlásil stroze, že pochybuje, zda by 4. loďstvo mohlo převzít úkol ostrov zásobovat, načež, jak se tvrdí, představitel Spojeného loďstva rozzlobeně opustil místnost a prohlásil, že na 4. loďstvo nelze spoléhat a že úkol bude svěřen jednotkám letectva s pozemními základnami.

Na rozdíl od tuhého odporu, na nějž Spojené loďstvo se svým plánem narazilo u námořního generálního Štábu, získalo souhlas generálního štábu pozemních vojsk bez nesnází. Tato mimořádná ochota pozemních vojsk však neplynula z jakéhosi změněného postoje k politice námořnictva, nýbrž spíše ze skutečnosti, že operace Midway—Aleuty by se týkala převážně námořnictva a pozemní vojsko by dodalo pouze malý počet vojáků k posílení speciálních námořních výsadků. Na nižších stupních námořní hierarchie byla reakce na mid-wayský plán nestejná. Viceadmirál Boširó Hosógaja, jehož 5. loďstvo mělo za úkol chránit severozápadní přístupy k Japonsku, už dlouho toužebně očekával větší operaci na východní námořní frontě a přirozeně plán Spojeného loďstva vítal. Naproti tomu viceadmirál Nišizó Cukahara, jehož 11. letecké loďstvo působilo v jihovýchodní Asii, byl poněkud zklamán. Z nálady, která zavládla na velitelství Spojeného loďstva začátkem března, usoudil, že dějištěm další velké operace bude Indický oceán, a provedl už předběžnou přípravu přesunutím velitelství do Bangkoku. Jeho letouny z pozemních základen se tak nebudou moci útoku na Midway zúčastnit.

Toto prohlášení jasně ukázalo, že admirál Jamamoto nehodlá před námitkami námořního generálního štábu ustoupit. Jelikož nebylo vidět jiné východisko ze slepé uličky, obrátil se kontr-admirál Fukudome na viceadmirála Ita a s jistým sebezapřením mu doporučil, aby námořní generální štáb vyslovil s útokem na Midway souhlas. Ito mlčky přikývl. Tak se dospělo k zásadní dohodě, že operace proti Midwayi uskutečněna bude, ale velitelství Spojeného loďstva a námořní generální štáb se nadále lišily v názoru na datum jejího uskutečnění. Námořní generální štáb silně naléhal na to, aby den D, který velitelství Spojeného loďstva stanovilo na začátek června, byl odsunut asi o tři týdny, čímž by se získalo více času na přípravy. Velitelství Spojeného loďstva však pevně trvalo na původním návrhu: tvrdilo, že je nezbytné podniknout útok za měsíčního úplňku a že by odsunutí o celý měsíc mohlo značně ohrozit vyhlídky na úspěch. 13. dubna byl fregatní kapitán Sasaki, letecký důstojník loďstva, vyslán do Tokia, aby tyto body námořnímu generálnímu štábu náležitě vysvětlil.