Midway

4. V této souvislosti je třeba poukázat na velmi závažný problém, zda Japonsko, jestliže úspěšně Midway obsadí, jej bude moci natrvalo zásobovat a bránit proti nepřátelským protiútokům. Kromě toho je Midway nejen značně vzdálen od Japonska, nýbrž má i tak malou rozlohu, že letadla na tamních základnách nebudou moci být rozptýlena, aby byly zredukovány ztráty způsobené překvapivými útoky ze vzduchu či z moře. Aby se takovým útokům zabránilo, bude třeba neustále ve dne v noci vysílat početné letecké hlídky, což bude vyžadovat značný počet letounů a velké množství pohonných hmot. Dlouhodobě se může ukázat, že takto vzniklý zásobovací a dopravní problém je pro Japonsko nezvládnutelný.
5. Námořní generální štáb považuje dále za sporný předpoklad Spojeného loďstva, že Midway by byl pro Japonsko strategicky cenný jako předsunutá základna vzdušného průzkumu, jež by zvýšila pravděpodobnost, že budou zpozorovány nepřátelské útočné svazy letadlových lodí plující směrem k Japonsku. Především by při dnešním doletu japonských pozorovacích letounů mohly hlídky z Midwaye pokrýt pouze oblast o poloměru 600 až 700 mil od ostrova. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že ně kdy budou nepříznivé povětrnostní podmínky nebo že nepřítel svými akcemi omezí možnost používání letišť.
6. Konečně, názor Spojeného loďstva, že uchvácení Midwaye a z toho plynoucí ohrožení Havaje účinně oslabí americkou bojovou morálku, a připraví tak cestu k mírovému jednání, je považován za příliš optimistický. Podle názoru námořního generál
ního štábu by operace proti Havaji zůstala krajně hazardní, i kdyby byl Midway v japonských rukou, a samo obsazení Midwaye by přirozeně nikterak neohrožovalo severoamerický kontinent. Jeho účinek na americkou morálku by proto byl mizivý.

1. Jelikož Midway leží blízko hlavní tichomořské základny Spojených států na Havaji, mohl by nepřítel na podporu obrany ostrovů účinně využívat kromě letounů z letadlových lodí i ponorek, a což je ještě důležitější, velkých letounů z pozemních
základen na Havaji. Kromě toho bylo nutno předpokládat, že nepřítel po zkušenostech z Pearl Harboru je teď stále ve střehu, pečlivě pozoruje pohyby japonského loďstva, takže moment překvapení je téměř vyloučen.
2. Naproti tomu operacím japonských vojsk by nemohla být poskytována letecká podpora z pozemních základen ani pro průzkumné a pozorovací účely. Tím by byla omezena účinná úderná síla letadlových lodí, jelikož část jejich letounů by musela být určována pro pozorovací úkoly k doplnění plovákových průzkumných letounů z bitevních lodí a křižníků.
3. Třebaže není vyloučena možnost, že invaze na Midway by mohla vyvolat rozhodné námořní střetnutí, jak doufá velitelství Spojeného loďstva, považuje námořní generální štáb za sporné, zda by nepřítel dal v sázku chabý zbytek svého loďstva na obranu Miďwaye. Mohl by se rozhoďnout, že si své hladinové námořní síly uchrání, a bude-li ostrov obsazen, že uskuteční později operace k jeho opětnému dobytí a neutralizování, přičemž využije jeho vzdálenosti od Japonska a těsné blízkosti Havaje.

Situace byla opravdu stále vážnější. Každá letecká jednotka měla být vybavena záložními letouny v počtu třetiny bojového stavu. Ve skutečnosti však převážná většina jednotek nejen neměla záložní letouny vůbec, ale neměla ani předepsaný počet bojových letounů. Mjo musel právě odmítnout naléhavý požadavek 11. leteckého loďstva s pozemními základnami, aby mu byly dodány letouny, jimiž byl doplněn bojový stav. Mjo se odvolával na to, že ani letadlová loď Rjúdžó nebyla dosud vybavena stíhačkami zero, jimiž měly být nahrazeny zastaralé letouny typu 96. Mjo dále tvrdil, že i kdyby mohl být zásobovací problém nějak vyřešen, námořní generální štáb by přesto považoval midwayský podnik za nerozumný jak z taktického, tak ze strategického hlediska. Hlavní námitky formuloval takto:

Diskusi o plánu útoku na Midway promptně zahájili 2. dubna další výměnou názorů fregatní kapitán Watanabe, reprezentující Spojené loďstvo, a fregatní kapitán Mjo, letecký důstojník prvního odboru, reprezentující námořní generální štáb. Mjo naléhavě, někdy téměř se slzami v očích, od plánu odrazoval; přednášel spoustu námitek — od obtížnosti shromáždit tak značné množství potřebného materiálu až po nepříznivé taktické aspekty operace a pochybnou strategickou hodnotu ostrova Midway, i kdyby se jej podařilo obsadit. Pokud jde o materiální požadavky, Mjo tvrdil, že přednostní uskutečnění operací Nová Kaledonie—Fidži—Samoa, jak je plánoval námořní generální štáb, by bylo snazší, protože některé přípravy už byly zahájeny. Zejména zdůraznil, že by bylo téměř nemožné, pro nedostatek letounů a leteckého materiálu vůbec, nahradit ztráty, které utrpěly letecké skupiny letadlových lodí admirála Naguma, do data stanoveného velitelstvím Spojeného loďstva pro útok. Fregatní kapitán Mjo byl odpovědný za to, aby jednotky námořního letectva účastnící se bojových operaci dostávaly včas potřebnou náhradu za ztracené letouny a jiný materiál, a proto se ho problém zásobování letectva přímo dotýkal.

Za těchto okolností si velitelství Spojeného loďstva nemohlo zvolit nevhodnější chvíli k předložení svého plánu útoku na Midway. Plán výslovně požadoval, aby útok na Midway, jejž měla k odvrácení pozornosti doprovázet invaze na západních Aleu-tách, byl uskutečněn začátkem června a aby operace Nová Kaledonie—Fidži—Samoa, navrhované námořním generálním štábem, byly odsunuty a uskutečněny teprve po dokončení operace Midway—Aleuty. Tak byla připravena scéna pro další kritické měření sil mezi Spojeným loďstvem a námořním generálním štábem, aby se ukázalo, kdo z nich má větší slovo při rozhodování o námořní strategii.

Tak či onak bylo zcela jasné, že velitelství pozemních vojsk si nepřálo nasadit značnou část svých sil v jihovýchodní oblasti a že se nezúčastní pokusu o invazi v Austrálii. Stratégové námořního generálního štábu začali proto soustřeďovat své úsilí na méně náročné plány operací, jež by Austrálii izolovaly a přerušily přísun amerického válečného materiálu postupným rozšiřováním japonské kontroly nad oblastí Nové Guineje, Salomounových ostrovů, Nové Kaledonie a ostrova Fidži. Začátkem dubna, když velitelství Spojeného loďstva předložilo svůj plán útoku na Midway, byly už první body programu námořního generálního štábu splněny. Jako první krok byly obsazeny Lae a Salamaua na Východní Nové Guineji a velitelství pozemních vojsk vyslovilo souhlas, že nasadí jihomořský odraď, jenž byl teď v Rabaulu, do druhé akce — současné invaze v Port Moresby na jihovýchodním pobřeží Nové Guineje a na Tulagi v Šalomounových ostrovech. S operací Port Moresby — Tulagi.

Když bylo v lednu snadno dobyto Bismarckovo souostroví, začali nej agresivnější stoupenci australské varianty požadovat přímou okupaci klíčových oblastí Austrálie. Tento extrémní původní návrh byl však okamžitě zamítnut velitelstvím pozemních vojsk, které kategoricky prohlásilo, že rozhodně nesežene deset bojových divizí, jichž by bylo minimálně zapotřebí k takové operaci, nemluvě ani o tom, že by nebylo možné shromáždit dosti lodí pro dopravu a průběžné zásobování takových sil.
Důvody zamítnutí byly sice dostatečně přesvědčivé, ale v námořních kruzích přesto vzniklo podezření, že jde jen o kamufláž, zastírající skutečné záměry pozemních vojsk. Předpokládalo se, že vrchní velitelství pozemních vojsk tajně spoléhalo na úspěch velkého útoku, který Německo chtělo na jaře podniknout na Kavkaze. Tento úspěch by ovšem radikálně změnil evropskou válečnou situaci ve prospěch Německa a velitelství japonských pozemních vojsk bylo v podezření, že se snaží zadržovat značnou část svých sil, aby je zasadilo na kontinentu proti SSSR, až se vytvoří příznivá situace.

Při plánování námořní strategie pro druhou fázi vyvíjelo Spojené loďstvo větší energii a iniciativu, ale ani námořní generální štáb úplně nezahálel. Hlavní pozornost však nezaměřoval ani na jednu z obou základních alternativ, o nichž uvažovalo Spojené loďstvo, nýbrž na jinou oblast. Byla to takzvaná oblast jihovýchodní, jejímž těžištěm byl australský subkontinent. Ani náčelník námořního generálního štábu admirál Nagano, ani jeho zástupce viceadmirál Seiči Ito nepatřili k onomu typu důstojníků, kteří aktivně řídí plánování svých podřízených. Přenechávali štábu, aby vyvíjel iniciativu, a vyslovili se teprve tehdy, když byl plán vypracován a předložen ke schválení. Myšlenky námořního generálního štábu byly tedy v podstatě myšlenkami plánovacího oddělení, jeho prvního (operačního) odboru. Náčelníkem prvního odboru byl kontradmirál Šigeru Fukudome a vedoucím plánovacího oddělení námořní kapitán Sadatoši Tomioka. A tento Tomioka byl původcem strategické koncepce „Austrálie především". Tomiokova skupina považovala Austrálií za klíčově důležitou na základě odhadu, že se vzhledem ke své velikosti a strategickému umístění na japonském obranném perimetru téměř určitě stane odrazištěm budoucího spojeneckého protiútoku. Hlavní údernou silou tohoto protiútoku bude, jak usuzovali, letectvo, aby se plně využilo schopnosti amerického průmyslu vyrábět letouny masovými výrobními metodami, a účinné využití této mohutné letecké síly bude vyžadovat používání pozemních základen v Austrálii. V japonské obraně zůstane tedy slabina, dokud Japonsko buď Austrálii neovládne, nebo ji alespoň účinně od Spojených států neodřízne.

K vypracování definitivních plánů chyběl ted už jen souhlas námořního generálního štábu. Ten byl asi v polovině března stručně informován, že velitelství Spojeného loďstva zkoumá plány útoku na Midway, dále se však o věci nediskutovalo. Proto byl 2. dubna vyslán fregatní kapitán Jasudži Watanabe, operační důstojník štábu admirála Jamamota, do Tokia, aby tam oficiálně předložil předběžný plán Spojeného loďstva. Watanabe brzy poznal, že ho tu nečeká snadná plavba.

Ugaki se štábem Spojeného loďstva dospěl teď v přípravných pracích tak daleko, že mu nezbývalo než čekat na rozhodnutí vrchního velitele. Admirál Jamamoto se dosud do plánování svých podřízených nevměšoval ani nezaujal stanovisko ve vleklé diskusi o postupu na východ či na západ. Teď však musel říci své slovo on a rozhodl se rychle a důrazně pro navrhovaný útok východním směrem. Ve dnech 29. a 30. března byly pak vypracovány na velitelství Spojeného loďstva předběžné plány midwayské operace.

Námořní plán, který zahrnoval obojživelné operace proti Cejlonu, přirozeně předpokládal účast pozemních vojsk. Velitelství pozemních vojsk však vyslovilo ostré námitky: tvrdilo, že musí být ve střehu proti Sovětskému svazu, a nemůže si proto dovolit jakékoli další rozptylování sil v jihovýchodní Asii. Z námořního hlediska se tento argument zdál poněkud vykonstruovaný se zřetelem k nynějším operacím pozemních vojsk v Barmě; ale tak či onak, odmítnutí spolupráce pozemních vojsk znamenalo, že navrhovaný útok v Indickém oceánu nemůže být uskutečněn. Velitelství Spojeného loďstva bylo však nadále přesvědčeno, že musí co nejdříve někde zaútočit. Proto se znovu začalo zabývat plány útočných operací na východě; tentokráte však poněkud slevilo z dřívějšího Ugakiho plánu na dobytí Havaje a omezilo se na operace, které mohly uskutečnit námořní síly samy jen s minimální účastí pozemních vojsk. V tomto stadiu byla stěžejním faktorem vzrůstající znepokojivá činnost nepřátelských operačních svazů letadlových lodí, které od počátku února úspěšně napadly Marshallovy ostrovy, Rabaul, Wake, ostrov Marcus a Východní Novou Guineu. Plánovači Spojeného loďstva dospěli k názoru, že má-li být tato činnost omezena, bylo by záhodno obsadit ostrov Midway, vzdálený pouhých 1 130 mil od Havaje, a zřídit na něm předsunutou základnu leteckého průzkumu. Počítali s tím, že akcí proti Midwayi bude vylákáno nepřátelské loďstvo a bude moci být zničeno v rozhodné bitvě.

Od myšlenky na společný útok se tedy upustilo a Spojené loďstvo nadále uvažovalo o západních operacích jako o čistě japonském projektu. Základním taktickým cílem mělo být zničení britské floty, dobytí Cejlonu a ovládnutí vzduchu nad Indickým oceánem. Širším strategickým cílem bylo zajistit Nizozemskou Východní Indii a Malajsko proti ohrožení ze západu a usnadnit brzké navázání styku s německými ozbrojenými silami na Blízkém východě. Koncem února bylo zkoumání dokončeno a vypracovány předběžné plány. Pak byl celý plán ověřován ve velitelsko-štábním cvičení, uspořádaném na palubě gigantické bitevní lodi Jamato, která se právě stala vlajkovou lodí Spojeného loďstva. Cvičení probíhalo čtyři dny a zúčastnili se ho i důstojníci námořního generálního štábu. Na základě získaných poznatků vypracoval námořní generální štáb oficiální námořní plán západních operací a předložil jej společné konferenci odboru pozemních vojsk a válečného námořnictva císařského vrchního velitelství v polovině března.

Spojené loďstvo začalo tedy zkoumat Kurošimův plán s tím, že navrhované západní operace by byly součástí přesně koordinovaného útoku Osy ze dvou směrů. Tato koncepce však byla brzy zmařena. Dne 19. ledna byla uzavřena nová trojstranná vojenská dohoda Osy, v níž se jen tak na okraj hovořilo o německém postupu na východ a japonském postupu na západ, ale o budoucí možnosti společného útoku se tam neříkalo nic. Když Spojené loďstvo dostalo opis této dohody, byl Ugaki značně zklamán a dospěl k názoru, že nebude účelné pokoušet se o koordinaci akcí s evropskými mocnostmi Osy, nýbrž že Japonsko nejlépe prospěje celkovému úsilí Osy, jestliže vypracuje svou vlastní strategii nezávisle.

1. Třebaže nehrozilo okamžité sovětsko-japonské střetnutí, je třeba náležitě přihlédnout i k takové možnosti.
2. Podobně je třeba dostatečně zajistit schopnost odrazit ne nadálé výpady amerických operačních svazů letadlových lodí od východu.
3. S jakýmikoli operacemi na západě je třeba vyčkat, dokud nebude obnoven plný bojový stav námořních sil po dokončení první fáze operací, a pak je třeba tyto operace synchronizovat s německým útokem na Blízkém a Středním východě.
4 Cíle západních operací musejí být od počátku přesně definovány. Bude to a) zničení britského loďstva, b) dobytí strategických opěrných bodů a eliminování nepřátelských základen, c) navázání styku mezi ozbrojenými silami Japonska a evropských mocností Osy.