Midway

Kontradmirál Ugaki okamžitě nařídil svým štábním důstojníkům, aby podrobně prozkoumali uskutečnitelnost tohoto plánu. Ti však dospěli k negativním závěrům ze tří základních příčin: Za prvé, Japonci už nemohli počítat s prvkem překvapení jako za útoku na Pearl Harbor. Za druhé, bylo nad možnosti japonských vzdušných sil, které by tam bylo možno nasadit jak z letadlových lodí, tak z pozemních základen, aby ovládly vzduch nad tak rozsáhlým prostorem, jako jsou Havajské ostrovy, kde má nepřátelské letectvo širokou síť základen. Za třetí, v souboji mezi loďním a pobřežním dělostřelectvem by převaha byla na straně dělostřelectva pozemního. Se zřetelem k těmto nepříznivým závěrům Ugaki, ač nerad, od svého plánu upustil a uložil štábu Spojeného loďstva, aby prozkoumal alternativní možnost útočných operací na západ, kterou doporučoval vrchní operační důstojník námořní kapitán Kurošima. Ugaki s jeho názory plně nesouhlasil a uložil štábu, aby při zkoumání Kurošimova plánu přihlížel k těmto okolnostem:

1) Dobytí Havaje a rozbití amerického loďstva by bylo nejni čivější ranou, jakou bylo možno Spojeným státům zasaďit.
2) Přes zřejmé riziko spojené s pokusem o invazi a s námořní bitvou v blízkosti Havajských ostrovů byla naděje na úspěch značná, neboť japonské loďstvo mělo trojnásobnou přesilu letadlových lodí a značnou převahu i v bitevních lodích.
3) Čas pracoval proti Japonsku, jelikož Spojené státy měly podstatně větší národní zdroje. Jestliže tedy Japonsko neobnoví brzy útočné operace — čím dříve tím lépe, bude nakonec od souzeno k tomu, aby nečinně vyčkávalo na americký protiútok. Kromě toho, třebaže se Japonsko všemožně snažilo připravit na dlouhotrvající válku, rozhodně by mu prospělo válku pokud možno zkrátit, a o to se mohlo pokoušet jedině útočnou strategií.
4) Jestliže se Německu podaří obsadit Anglii, pak by bylo tře ba počítat s možností, že britské Domácí loďstvo posílí americké námořní síly v Tichomoří a zdvojnásobí tak tlak na japonské loďstvo. Nejspolehlivějším způsobem, jak tomu zabránit, by by
lo zničit americké loďstvo dříve, než taková situace nastane. S britským loďstvem by pak bylo možno se vypořádat později. Zničení těchto dvou spojeneckých loďstev by poskytlo nejlepší naději na rychlé ukončení války.

Ugaki dospěl především k závěru, že japonské ozbrojené síly nesmějí přejít k obranné strategii, neboť tím by přenechaly iniciativu nepříteli, nýbrž musejí s veškerým důrazem rozvíjet útok. Pokud jde o směr příští útočné akce, uvažoval o třech hlavních alternativách: Austrálie, Indie nebo Havaj. Nakonec se rozhodl pro akci proti Havaji, jíž měla v červnu předcházet předběžná operace — dobytí ostrovů Midway, Johnston a Pal-myra. Jakmile by byly na tyto předsunuté základny přesunuty dostatečné vzdušné síly, byly by zahájeny obojživelné operace přímo proti Havaji; hlavní síly Spojeného loďstva by přitom postupovaly ďo havajských vod, aby podporovaly invazi a podle možnosti vyprovokovaly flotu USA k rozhodné bitvě. Ugaki ve svém deníku poznamenává, že se pro takový plán rozhodl z těchto důvodů:

Nebylo proto překvapením, že při formulování námořní strategie pro druhou fázi války se iniciativy chopilo spíše velitelství Spojeného loďstva než námořní generální štáb. Náčelník štábu Spojeného loďstva, kontradmirál Matome Ugaki, se začal problémem zabývat v polovině ledna na palubě vlajkové lodi Nagato, zakotvené v Hirošimském zálivu. Podle zápisu v jeho deníku věnoval čtyři dny klidnému a vyčerpávajícímu studiu. Odhadoval, že první fáze ofenzivních operací bude v podstatě dokončena v polovině března, což znamenalo, že o další strategii je třeba rozhodnout nejpozději do konce února.

Schopnost velitelství Spojeného loďstva prosadit své názory v nejvyšších orgánech velitelství námořních sil byla prokázána na počátku války, když admirál Jamamoto trval na svém plánu útoku na Pearl Harbor a úspěšně překonal silný odpor námořního generálního štábu. Není třeba podotýkat, že skvělá vítězství Spojeného loďstva v prvních měsících války tento vliv ještě posílila. Štábní důstojníci Spojeného loďstva vystupovali s povznesenou sebedůvěrou, zatímco námořní generální štáb byl při jednání s velitelstvím Spojeného loďstva nucen počínat si skromně.

V dřívějších dobách byl vrchní velitel Spojeného loďstva opravdovým námořním velitelem Nelsonova typu, jenž vedl loďstvo do boje a vydával rozkazy z velitelského můstku své vlajkové lodi v ohni nepřátelské palby. Když však námořní síly podstatně vzrostly a válčiště se rozšířila, bylo pro vrchního velitele nesnadné ponechat si celkové taktické velení, jestliže vyplul s bojovým svazem na moře. Velitelství Spojeného loďstva se tak stalo především orgánem se sídlem na pevnině, který vedle plánování a řízení taktických operací vyvíjel účinný a často rozhodující vliv na formulování základní námořní strategie.

Teoreticky bylo formulování pozemní a námořní strategické politiky úkolem generálních štábů pozemních vojsk a válečného námořnictva, které působily jako odbory císařského vrchního velitelství. Náčelník námořního generálního štábu byl současně náčelníkem námořního odboru císařského vrchního velitelství a v této funkci vydával vrchnímu veliteli Spojeného loďstva rozkazy a směrnice vyjadřující základní strategická a operační rozhodnutí. Ve skutečnosti však při vytváření námořní strategie mělo často rozhoďující slovo spíše velitelství Spojeného loďstva než námořní generální štáb.

Při zahájení tichomořské války byli japonští strategičtí plánovači tak zaměstnáni okamžitým problémem získání naftových zdrojů, že nevypracovali konkrétní strategický program pro další průběh válečných akcí, až bude těchto zdrojů dobyto. Kromě toho si velmi dobře uvědomovali, že zahajovací operace přinášejí četná rizika jedním, ne právě nejmenším takovým rizikem byl Pearl Harbor a naprosto si nebyli jisti výsledkem. Proto se rozhodli vyčkat, jak se budou operace vyvíjet, než se pokusí formulovat další válečnou strategii. Začátkem ledna 1942 japonské úspěchy na všech frontách plánovače ujistily, že operace první fáze budou dokončeny bez závad, a na základě toho se začalo uvažovat o budoucí strategii. Vyskytovaly se tu četné životně důležité problémy. Až Japonsko dosáhne počátečních strategických cílů, má přejít do obrany, aby udrželo to, co získalo, nebo odvážně rozvíjet útok a usilovat o zlomení bojové odhodlanosti Spojenců? Bude-li rozvíjet útok, má nejprve udeřit na západ proti britským državám, nebo na východ proti Spojeným státům? Jaká konkrétní útočná akce by byla nejúčinnější?

Tyto myšlenky nutí k úvahám, jak by asi byla probíhala válka, kdyby naši nejvyšší námořní velitelé rychleji revidovali zastaralé názory ve světle nových zkušeností. Kdyby si byli plně osvojili poučení z Pearl Harboru a včas uznali, že hlavní bojovou silou japonské floty už není sedm bitevních lodí v Haširadžimě, nýbrž Nagumův operační svaz s šesti letadlovými loďmi. A kdyby po tomto uznání sloučili Nagumův svaz a sedm zahálejících bitevních lodí do jednoho mocného operačního svazu letadlových lodí s bitevními loďmi jako podporou a kdyby tomuto svazu určili jediný úkol — aby na východě prováděl akce, jimiž by zničil zbytky loďstva Spojených států. Bylo by nepochybně nadsázkou tvrdit, že kdyby toto vše se bylo stalo, byl by konečný výsledek námořní války jiný. Přinejmenším však lze rozumně předpokládat, že americké letadlové lodi, které Pearl Harbor přežily, by mohly být brzy ochromeny a že by si japonské loďstvo mnohem déle zachovalo výhodu nad nepřítelem. Ten se však poučil z porážky rychleji, než se naši vedoucí námořní činitelé poučili z vítězství.