Monday, December 05, 2005
Stav loďstva
Námořní rivalita byla skutečně bolavým místem japonsko--amerických vztahů. Na washingtonské konferenci v roce 1921 Japonsko usilovně prosazovalo, aby byl stanoven poměr jeho loďstva k loďstvu Spojených států 7:10, a toto stanovisko se opíralo o zásadu, že by relativní síla obou loďstev měla být taková, aby se jedna mohla proti druhé úspěšně bránit, ale aby žádná nemohla druhou napadnout nebo ohrozit. To byla takzvaná zásada „neohrožení a nenapadení".
Námořní experti se tehdy v podstatě shodovali v názoru, že v námořní válce potřebuje útočník padesátiprocentní převahu nad obráncem. Při poměru 7:10, jaký Japonsko požadovalo, by měla flotila Spojených států jen třiačtyřicetiprocentní převahu — jinými slovy — nedostatečnou k zahájení agresivní kampaně.
Konference však nakonec přijala poměr 3:5, pokud jde o těžké lodi, a těžkými loděmi byly míněny bitevní lodi, protože tehdy letadlové lodi prakticky neexistovaly. Tento poměr poskytoval americké flotě převahu v klíčové kategorii bitevních lodí.1) V očích japonského námořnictva tak vytvořil hrozbu americké námořní agrese. Úsilí námořnictva o vyvinutí dokonalejších typů lodí pro defenzivní operace, o němž jsem se zmiňoval, bylo do značné míry podněcováno touto hrozbou.
V roce 1930 byla svolána londýnská námořní konference, aby omezovači opatření pro námořní zbrojení rozšířila i na jiné kategorie než těžké lodi. Na této konferenci Japonsko znovu trvalo na poměru 7:10 v celkové tonáži lehčích lodí z týchž důvodů, o něž se opíralo dříve, ale jeho požadavek byl opět zamítnut.
Když takto naráželo na neústupný odpor ostatních mocností, rozhodlo se Japonsko nabýt znovu úplné svobody a odmítlo obnovit smlouvy o námořním omezení, až jejich platnost vyprší koncem roku 1936. Podle ustanovení smlouvy ohlásila japonská vláda tento záměr v prosinci 1934, dva roky před vypršením platnosti.
O něco dříve téhož roku přijaly Spojené státy Vinsonův program rozšiřování námořních sil. Tvrdily, zeje nezbytný se zřetelem k změněným podmínkám v Evropě a v Asii. Cílem tohoto programu bylo vybudovat do roku 1939 americké lodstvo v plné síle, povolené washingtonskými a londýnskými námořními dohodami.
Námořní experti se tehdy v podstatě shodovali v názoru, že v námořní válce potřebuje útočník padesátiprocentní převahu nad obráncem. Při poměru 7:10, jaký Japonsko požadovalo, by měla flotila Spojených států jen třiačtyřicetiprocentní převahu — jinými slovy — nedostatečnou k zahájení agresivní kampaně.
Konference však nakonec přijala poměr 3:5, pokud jde o těžké lodi, a těžkými loděmi byly míněny bitevní lodi, protože tehdy letadlové lodi prakticky neexistovaly. Tento poměr poskytoval americké flotě převahu v klíčové kategorii bitevních lodí.1) V očích japonského námořnictva tak vytvořil hrozbu americké námořní agrese. Úsilí námořnictva o vyvinutí dokonalejších typů lodí pro defenzivní operace, o němž jsem se zmiňoval, bylo do značné míry podněcováno touto hrozbou.
V roce 1930 byla svolána londýnská námořní konference, aby omezovači opatření pro námořní zbrojení rozšířila i na jiné kategorie než těžké lodi. Na této konferenci Japonsko znovu trvalo na poměru 7:10 v celkové tonáži lehčích lodí z týchž důvodů, o něž se opíralo dříve, ale jeho požadavek byl opět zamítnut.
Když takto naráželo na neústupný odpor ostatních mocností, rozhodlo se Japonsko nabýt znovu úplné svobody a odmítlo obnovit smlouvy o námořním omezení, až jejich platnost vyprší koncem roku 1936. Podle ustanovení smlouvy ohlásila japonská vláda tento záměr v prosinci 1934, dva roky před vypršením platnosti.
O něco dříve téhož roku přijaly Spojené státy Vinsonův program rozšiřování námořních sil. Tvrdily, zeje nezbytný se zřetelem k změněným podmínkám v Evropě a v Asii. Cílem tohoto programu bylo vybudovat do roku 1939 americké lodstvo v plné síle, povolené washingtonskými a londýnskými námořními dohodami.
# posted by Holoprdel @ 12:14 AM 
