Monday, December 12, 2005
Očekávání
Také uvnitř samého námořnictva byla proválečná frakce, která tvrdila, že se Japonsko buď musí chopit zbraní, nebo bude pomalu, ale jistě zardouseno stahující se smyčkou anglo-holandsko-amerických ekonomických sankcí.
Od chvíle, kdy Japonsko, oslněno německými vítězstvími v Evropě, uzavřelo s Osou vojenskou alianci, Spojené státy, Velká Británie a Holandsko proti němu uplatňovaly stupňovaný ekonomický nátlak. Když japonská vojska vstoupila v červenci 1941 do jižní Indočíny, odpověděly na to tři mocnosti dosud nejdrtivější ranou — společným embargem na dovoz nafty do Japonska.
Zastavení přísunu nafty zasáhlo námořnictvo v nejzranitelnějším místě. Jeho zásoba 6 450 000 tun se den ze dne ztenčovala a i při nejpřísnější úspornosti by byla vyčerpána za tři, nejdéle za čtyři roky. Jelikož bez nafty by japonské ozbrojené síly byly bezmocné, dostalo by se pak Japonsko do tak svízelné situace, že by se muselo sklonit před jakýmikoli požadavky anglo-ame-rického tábora.
Když bylo na jaře 1941 zahájeno japonsko-americké jednání, doufalo se, že bude možno dospět k mírovému řešení. Když se však jednání protahovalo a neukazovala se naděje, že by mohlo být dosaženo oboustranně přijatelné dohody, začala válečná frakce poukazovat na zhoubné následky naftového embarga a prohlašovala, že se Japonsko bud musí chopit zbraní, než bude pozdě, nebo se smířit s vyhlídkou na bezpodmínečnou kapitulaci.
Vcelku se však dá říci, že převážná většina námořních důstojníků zůstávala stranou této vleklé a rozhořčené kontroverze o problémech války a míru. Přenechávali rozhodnutí této osudové otázky nejvyšším špičkám politického vedení státu a sami vynakládali všechnu energii na zlepšování bojové účinnosti a připravenosti válečného lodstva.
Od počátku roku 1941 se námořní plánovači vážně zamýšleli nad přetvořením námořní strategie. Ukazovalo se velmi jasně, že tradiční koncepce čistě defenzivních operací ve vodách kolem japonských ostrovů by neodpovídala onomu typu války, do níž, jak se se stále větší pravděpodobností ukazovalo, bude Japonsku zataženo.
Od chvíle, kdy Japonsko, oslněno německými vítězstvími v Evropě, uzavřelo s Osou vojenskou alianci, Spojené státy, Velká Británie a Holandsko proti němu uplatňovaly stupňovaný ekonomický nátlak. Když japonská vojska vstoupila v červenci 1941 do jižní Indočíny, odpověděly na to tři mocnosti dosud nejdrtivější ranou — společným embargem na dovoz nafty do Japonska.
Zastavení přísunu nafty zasáhlo námořnictvo v nejzranitelnějším místě. Jeho zásoba 6 450 000 tun se den ze dne ztenčovala a i při nejpřísnější úspornosti by byla vyčerpána za tři, nejdéle za čtyři roky. Jelikož bez nafty by japonské ozbrojené síly byly bezmocné, dostalo by se pak Japonsko do tak svízelné situace, že by se muselo sklonit před jakýmikoli požadavky anglo-ame-rického tábora.
Když bylo na jaře 1941 zahájeno japonsko-americké jednání, doufalo se, že bude možno dospět k mírovému řešení. Když se však jednání protahovalo a neukazovala se naděje, že by mohlo být dosaženo oboustranně přijatelné dohody, začala válečná frakce poukazovat na zhoubné následky naftového embarga a prohlašovala, že se Japonsko bud musí chopit zbraní, než bude pozdě, nebo se smířit s vyhlídkou na bezpodmínečnou kapitulaci.
Vcelku se však dá říci, že převážná většina námořních důstojníků zůstávala stranou této vleklé a rozhořčené kontroverze o problémech války a míru. Přenechávali rozhodnutí této osudové otázky nejvyšším špičkám politického vedení státu a sami vynakládali všechnu energii na zlepšování bojové účinnosti a připravenosti válečného lodstva.
Od počátku roku 1941 se námořní plánovači vážně zamýšleli nad přetvořením námořní strategie. Ukazovalo se velmi jasně, že tradiční koncepce čistě defenzivních operací ve vodách kolem japonských ostrovů by neodpovídala onomu typu války, do níž, jak se se stále větší pravděpodobností ukazovalo, bude Japonsku zataženo.
# posted by Holoprdel @ 3:18 AM 
