Midway

Jestliže v minulosti japonští námořní stratégové zakládali své úvahy téměř výlučně na předpokladu izolovaného střetnutí s jedním nepřítelem, Spojenými státy, museli nyní své plány zrevidovat, aby odpovídaly japonské účasti v mnohostranné světové válce. Japonsko jako spojenec Osy muselo počítat s tím, že bude současně bojovat proti kombinovaným tichomořským silám dvou největších světových námořních mocností, Británie a Spojených států, pomine-li se Holandsko. S Čínou bylo ovšem Japonsko ve válečném stavu už od roku 1937.2) Konflikt takového rozsahu bude ovšem dlouhodobý a životně důležitým faktorem, rozhodujícím o konečném vítězství, bude dostatečná zásoba strategických surovin; především bude Japonsko muset rychle získat přístup k naftě, životní míze soudobé války. Nafta byla proto rozhodujícím faktorem při formování japonské strategie pro první fázi válečných akcí a později se stala konečným podnětem k urychlení japonského rozhodnutí vstoupit do války. K zajištění naftových zdrojů bylo nezbytně zapotřebí, aby Japonsko uchvátilo bohaté naftové oblasti v jihovýchodní Asii co možná nejdříve po vypuknutí války. Rychlé získání těchto oblastí bylo proto společným ústředním cílem námořních válečných plánovačů, ale mezi dvěma základními orgány rozhodujícími o strategii — námořním generálním štábem a velitelstvím Spojeného loďstva — vznikl ostrý názorový rozpor o metodách, jak tohoto cíle dosáhnout. Základní válečný plán, který v námořním generálním štábu vypracoval admirál Osami Nagano, byl ortodoxnější a — alespoň na pohled — opatrnější. Vycházel jednoznačně ze zásady maximálního soustředění sil a v podstatě doporučoval, aby rozhodující část hladinových plavidel a letectva ve svazku válečného loďstva, zejména letadlové lodi, se odvážným a přímým úderem na jih zmocnila naftových oblastí hned na počátku válečných akcí. Stratégové generálního štábu doufali, že akce bude ukončena dříve, než bude moci zasáhnout hlavní uskupení tichomořského loďstva Spojených států, jež kotvilo ve vzdáleném Pearl Harboru