Midway

Avšak přes všechny tyto vlastnosti, jež mu dávaly předpoklady, aby se stal nepředstižitelným vrchním velitelem, na prubířském kamenu války se ukázalo, že i admirál Jamamoto měl své slabiny. Podle mého názoru se jasně projevily v jeho kvapném a neústupném rozhodnutí trvat na operaci Midway přes všechny pádné argumenty, které mluvily proti ní. Stěží lze nepřiznat, že v tomto případě bylo jeho rozhodnutí ovlivněno utkvělou myšlenkou, že Tokio musí zůstat pro nepřátelské letce nedotknutelné, a pocitem raněné pýchy po Doolittlově úderu. Kdyby nebyl nadměrně ovlivněn těmito pocity, byl by jistě projevil větší pružnost při formulování budoucí strategie. Jamamoto byl ovšem přesvědčen, že rovnováha vojenských sil se nejpozději do dvou let od začátku válečných akcí přesune v neprospěch Japonska na stranu Spojených států, a to bylo nepochybně dalším důvodem, proč se tak kvapně pustil do mid-wayské akce. Domníval se, že pro tento časový tlak spočívá jediná naděje Japonska v úsilí o rychlé rozhodnutí, jež by mohlo přimět nepřítele, aby přistoupil na přijatelné podmínky. Doufal, že úderem na Midway může takovéto rozhodnutí vynutit. Svěřil se kontradmirálovi Jamagučimu a několika dalším spolehlivým důstojníkům, že, podaří-li se mu v midwayské operaci zničit Ti-chomořské loďstvo Spojených států, bude naléhat na vedoucí politické činitele, aby dali podnět k mírovému jednání.