Midway

O tomto nepříznivém vývoji byl okamžitě informován admirál Jamamoto na vlajkové lodi. Selhání operace „K" znamenalo, že nebude možno zjistit, jaké nepřátelské síly jsou teď v Pearl Har-boru. Velitelství Spojeného loďstva přesto stále ještě doufalo, že rozhodnou-li se nepřátelské lodi ze základny vyplout, aby če­lily midwayské invazi, pak ponorkový kordon, který měl do 2. června zřídit viceadmirál Komacu mezi Havají a Midwayí, na to včas upozorní a poskytne též informace o síle nepřátelského loďstva.
1. června plul Jamamotův svaz stále ještě pásmem pošmourné­ho nepříznivého počasí, třebaže už nepršelo. Nízké mraky ome­zovaly viditelnost tak, že z velitelského můstku vlajkové lodi se daly jen stěží rozpoznat matné obrysy zajišťovacích torpédobor-ců, ač byly vzdáleny pouhých 1 500 metrů. Nastal čas, kdy se hlavní svaz měl setkat s cisternovými loďmi ') Byly to pravděpodobně hydroplánové lodi Thornton a Ballard, které měly u útesu Francouzské fregaty stálé kotviště. (Pozn. red.) a načerpat pohonné hmoty. Na stanoveném místě však lodi ne­byly a z Šókó vzlétly letouny, aby se po nich rozhlédly. Pátrání zůstalo bezvýsledné pro špatnou viditelnost, ale v té chvíli ozná­mily cisternové lodi své souřadnice na Jamato rádiem, a setkání tak bylo umožněno. Jelikož tím ale bylo porušeno rádiové mlče­ní, bylo třeba předpokládat, že nepřítel teď přesně ví, kam do­plul hlavní svaz. V průběhu dne se objevovalo stále více náznaků, že už nepřítel o japonském postupu na Midway ví nebo jej alespoň tuší. Rádiový odposlech zjistil nápadný růst počtu depeší odesílaných z Havaje a ze 180 depeší, které zachytil, bylo 72 „naléhavých", což svědčilo o neobvykle napjaté situaci. Když pak japonský hlídkový letoun, který vzlétl z Wotje, se 500 mil severoseverovýchodně od ostrova náhodou setkal s americkým hydroplánem, přičemž došlo ke krátké kulometné přestřelce, dalo se z toho vyvodit, že nepřítel rozšířil oblast, v níž hlídkovaly letouny z Midwaye, na sedmisetmílový okruh. Dále došla hlášení, že byly spatřeny nepřátelské ponorky asi 500 mil na severovýchod a severoseverovýchod od ostrova Wake, z čehož se dalo téměř s určitostí vyvodit, že americké ponorky vytvořily hlídkovou linii asi 600 mil na jihozápad od Midwaye.

Špatné počasí přetrvávalo ve středním Tichomoří i 31. května. Nejen Jamamotův a Kondův svaz, ale i letadlové lodi vice-admirála Naguma, které byly o několik set mil dále na východ, narážely na silný vítr a občasný déšť. Mezitím odposlouchávací rádiová jednotka na Jamatu zjistila další známky nepřátelské činnosti, zejména letounů a ponorek v okolí Havajských i Aleut-ských ostrovů. Admirál Jamamoto a jeho štáb se domnívali, že činnost kolem Havaje by mohla znamenat, že nepřátelský svaz se připravuje k vyplutí, a dychtivě očekávali hlášení z létacích člunů, jež byly toho dne nad Havaj vyslány. Dva létací čluny typu 2, jimž byl svěřen tento úkol, označovaný jako druhá operace „K", se podle pokynů přesunuly na Wotje, odkud měly vzlétnout 30. května ve 24.00 (tokijský čas), aby se dostaly k Francouzské fregatě ve 14.30 (17.30 místního času), krátce před západem slunce; tam měly načerpat z ponorek pohonné hmoty a za půldruhé hodiny znovu vzlétnout k Havaji. Jestliže by vše probíhalo podle plánu, měly se dostat nad Havaj ve 20.45 (1. května v 15.30 místního času). Po dokončení průzkumu měly letět bez přistání zpět k Wotje, kam měly dorazit 1. června asi v 9.20 (tokijský čas). Velitel 6. loďstva viceadmirál Komasu určil pro tuto operaci šest ponorek. Tři z nich měly dovézt pohonné hmoty k útesu Francouzské fregaty pro hydroplány, další měla zaujmout místo asi 550 mil od Francouzské fregaty ve směru k Wotje a vést zde rádiovou rozvědku, pátá měla křižovat blízko mysu Keyhole na ostrově Havaj jako záchranná loď pro případ nehody a šestá měla operovat asi 80 mil jihozápadně od Oahu jako hlídková a pozorovací povětrnostní loď. Pečlivě vypracovaný plán se však zhroutil. Dne 30. května jedna ze zásobovacích ponorek 1-123 připlula k Francouzské fregatě a k svému nepříjemnému překvapení zjistila, že tam kotví dvě nepřátelské lodi.1) Z ponorky byla vyslána naléhavá rádiová depeše na základnu v Kvadžaleinu s poznámkou, že asi nebude možné dodat hydroplánům u Francouzské fregaty pohonné hmoty. Viceadmirál Goto, velitel 24. letecké flotily v Kvadžaleinu, jenž byl pověřen řízením druhé operace „K", oďložil proto operaci o 24 hodin a nařídil ponorce 1-123, aby vyčkávala na místě, zda nepřátelské lodi neodplují. Tato slabá naděje byla však zmařena příštího dne, když 1-123 hlásila, že spatřila blízko ostrova dva nepřátelské hydroplány. Teď už bylo jasné, že nepřítel ostrova používá jako hydroplánové základny, a nezbývalo než operaci „K" zrušit.

Večer 29. května zastihl všechny složky japonského operačního svazu, jak pospíchají za svými cíli, bez jediné závady, nepočítáme-li mlhu, která stále trápila Kakutův svaz. Ale 30. května se začalo zhoršovat počasí i v oné části středního Tichomoří, kterou nyní brázdil Jamamotův a Kondův svaz. Jamamotův svaz se odpoledne dostal do prudkého deště a stále silnějšího větru, vlny se často převalovaly přes přídě torpédoborců a křižníků, orientace byla ztížena. Rychlost byla snížena na 14 uzlů, neplulo se klikatě. Ale nejen počasí bylo nepříznivé. Radisté na vlajkové lodi, kteří pečlivě sledovali nepřátelskou rádiovou činnost, zachytili dlouhou naléhavou depeši vyslanou z nepřátelské ponorky z místa přímo před japonskou transportní skupinou.
Depeše byla vyslána na Midway. Byla kódovaná, rozluštit jsme ji nedokázali, ale mohli jsme z ní vyvodit, že transportní skupina byla zpozorována. Jestliže ano, pak by nepřítel logicky dospěl k závěru, že transportní lodi plují téměř jistě k Midwayi, aby se tam pokusily o invazi, neboť o tak velkém konvoji plujícím na východoseverovýchod od Saipanu by se sotva mohl domnívat, že jenom veze zásoby na ostrov Wake. Štábním důstojníkům admirála Jamamota to však nezpůsobilo velké starosti. Sebevědomě tvrdili, že uhodl-li nepřítel náš záměr a postaví-li se svým loďstvem na odpor invazi, bude dosaženo hlavního japonského cíle — vylákat nepřátelské lodi, aby mohly být zničeny v rozhodném střetnutí.

Při řízení operací už neprojevoval iniciativu, a když se vypra¬covávaly plány, velmi často jen schvaloval doporučení svého štábu. Fregatní kapitán Genda, jeho operační důstojník, mi kdysi řekl: „Kdykoli vypracuji plán, vždy ho téměř bez rozmyšlení schválí. Dalo by se říci, že mi to práci usnadňuje. Ale není tomu tak. Naopak, je to znepokojivý pocit, když jsou mé plány schvalovány bez kontroly shora a pak vydávány jako formální rozkazy. Mám dost sebevědomí, ale ne tolik, abych si neuvědomoval, že každý může udělat chybu. Někdy si nevím rady, jak nějaký důležitý problém vyřešit, a když si uvědomím, že jediným škrtem pera mohu změnit osudy národa, jímá mě hrůza.
Kdyby mým velitelem byl někdo jako kontradmirál Oniši nebo kontradmirál Jamaguči, byly by mé plány důkladně zkoumány ze všech hledisek a byly by mi vráceny s poznámkami a připomínkami. Měl bych pak větší pocit jistoty a volnosti, mohl bych předkládat i extrémní návrhy." Věděl jsem přesně, co měl Genda na mysli, a plně jsem ho chápal. V japonském námořnictvu byl tento neduh velmi rozšířen. Námořní velitelé měli vůbec sklon přenechávat všechny podrobnosti štábům a sami se všemi akcemi zabývali jen v hlavních rysech. Při provádění operací se tak osobnost velitele projevovala velmi zřídka. Tento sklon k přílišnému spoléhání na štáb byl ještě posilován systémem povyšování v japonském námořnictvu, podle něhož důstojník, jenž se podle služebního stáří měl stát velitelem některého útvaru, se také velitelem stal, i když k tomu neměl předpoklady. Jmenování Naguma, jenž byl odborníkem na boj torpédoborců, velitelem 1. leteckého lodstva, tu bylo příkladem. Spoléhalo se na to, že velitelovy nedostatky v některých oborech nebudou vadit, jestliže budou ve štábu příslušní specialisté. Výsledek byl přirozeně ten, že nadměrně vzrostl vliv štábních důstojníků. To však neznamenalo, že by si štábní důstojníci přivlastňovali pravomoc svých nadřízených. Konečná odpovědnost za každou operaci spočívala vždy na veliteli a každá akce směla být podniknuta jen na základě jeho rozhodnutí. Ani Nagumo, ačkoli byl příliš pasivní, nepřenechával svým podřízeným vše. Stávalo se, že jejich rad nedbal a o postupu rozhodl sám.

Tehdy se v námořnictvu prudce vzmáhalo hnutí za vypovězení omezovací Washingtonské námořní smlouvy. Podle našeho názoru zaujímaly ústřední orgány příliš ustrašené stanovisko a ka¬pitán Nagumo vedl proti nim aktivní kampaň. Pilně navštěvoval velitele jiných lodí a získával je pro společné prosazování požadavku, aby smlouva byla brzy vypovězena. Dosáhl toho, že bylo vypracováno příslušné doporučení, a když je mnoho důstojníků podepsalo, bylo prostřednictvím velitelství odevzdáno centrálním úřadům jako názor celého loďstva. To se zamlouvalo zejména mladým důstojníkům, kteří byli vždy pro pevnou politiku, ať byla jakákoli. Na základě svých tehdejších dojmů jsem byl přesvědčen, že kapitán Nagumo se stane velkým námořním velitelem.
Od té doby jsem se s ním nesešel až do roku 1941, kdy už byl Nagumo viceadmirálem a velel 1. leteckému loďstvu. Já byl přidělen jako velitel letky na letadlovou loď Akagi. Mezitím Nagumova prestiž po celá léta vzrůstala, zejména když velel 1. eskadře torpédoborců jako kontradmirál. Když jsem se opět dostal pod jeho velení, připomněl jsem si dobu před sedmi lety a byl jsem rád, že jsem znovu příslušníkem jeho svazku.
Velmi brzy jsem si však všiml, že se Nagumo změnil, a začal jsem pociťovat zklamání nad jeho zjevným konzervatismem a pasivitou. Snad to bylo tím, že teď velel letecké složce, což nebyla jeho specialita. Osobně byl stejně přívětivý a sympatický jako dříve, ale zdálo se, jako by ho opustila bojovnost: a bez bojovného ducha už nemohl být vynikajícím námořním velitelem. Zdálo se teď, že se nevymyká průměru, a náhle jsem si uvědomil, jak zestárl.

Naguma jsem poznal už v roce 1933. Měl jsem tehdy hodnost poručíka a byl jsem leteckým důstojníkem těžkého křižníku Mája, přiděleného k 4. divizi křižníku 2. loďstva. Vlajkovou lodí divize byla Čókai, dále k ní patřily křižník Takao a Atago - nejmodernější japonské těžké křižníky. Nagumo byl tehdy velitelem křižníku Takao.
Ve své funkci jsem se dostal často do styku s námořním kapitánem Nagumem, schopným, inteligentním a energickým důstojníkem, jenž byl považován za jednoho z nejlepších mezi mnoha schopnými veliteli našeho loďstva. Patřil do skupiny, kterou námořní důstojníci označovali jako „červenocihlovou". To znamenalo, že sloužil jistou dobu na ministerstvu námořnictva. Podivné označení vzniklo z toho, že ministerstvo bylo v červené cihlové budově. Sloužil též v námořním generálním štábu, ve štábu Spojeného loďstva a jako instruktor v Námořní válečné škole. Velitelem těžkého křižníku se stal na základě normálního služebního postupu až k vlajkové hodnosti. Příštího roku dostal bitevní loď a pak se stal velitelem eskadry torpédoborců. V tehdejší taktické organizaci Spojeného loďstva tvořilo Druhé loďstvo předvoj. Proto se při našem výcviku kladl důraz zejména na torpédové útoky a noční střetnutí. Kapitán Nagumo, znalec torpédového boje, byl pravým mužem na pravém místě. Já, jako mladý důstojník, jehož úkolem bylo pouze létat, jsem na něho pohlížel s pocitem úcty a obdivoval jsem, jak skvěle plní náročné úkoly. Imponoval mi všemi aspekty své velitelské činnosti. Jeho výklady při hoďnocení cvičení byly vždy logické a poučné, jeho mimořádné schopnosti se projevovaly při každé příležitosti. Byl otevřené povahy, vlídný a ohleduplný, vždy ochotný pomáhat mladším důstojníkům. Vysoce jsme si ho vážili a plně jsme mu důvěřovali.

Asi si nešlo nevšimnout, že od jisté doby se zde přestalo cokoliv přidávat. Není to z důvodu mé lenosti, ale prostě jsme přišel o oscanované předlohy. Nicméně, podařilo se mi v jiné knihovně též najít originál, takže až se mi povede i vypůjčit, tak budu pokračovat. Ono je to velmi zajímavé čtivo. Hlavně mi přijde, že jak na straně spojenců, tak i japonců byla válka vlastně jen řada navazujících trapasů a přehmatů.