Midway

Přestože Japonsko dosáhlo v prvních čtyřech měsících tichomořské války skvělých úspěchů, zastihl duben 1942 vedoucí činitele pozemních vojsk, a zejména válečného námořnictva, v neustálých a velmi znepokojivých starostech, které je ani na chvíli neopouštěly. Obávali se možnosti zákeřného útoku na Tokio, hlavní město japonské říše. Když byly loďstvu Spojených států způsobeny v Pearl Harboru značné škody a když byly uchváceny americké základny v západním Tichomoří, byly tím odstraněny, alespoň na čas, obavy, že by nepřítel mohl proti Japonsku podniknout jakoukoli dlouhodobější leteckou akci ve větším měřítku, ať už z letadlových lodí nebo z pozemních základen. Avšak nepřátelské letadlové lodi a těžké křižníky, které poškozeny nebyly, si zachovaly schopnost občasných přepadů v menším měřítku s okamžitým únikem po zasazení úderu. Byly obavy, že takovéto přepady by mohly být podniknuty jako součást nervové války nebo jako husarské kousky, jež by pozvedly klesající morálku ve Spojených státech. Pro takové „partyzánské" přepady bylo Tokio pravděpodobným cílem. Je samozřejmé, že fyzická škoda, která by mohla být hlavnímu městu takovýmito přepady způsobena, by sotva byla tak značná, aby to muselo působit přehnané starosti vedoucím činitelům pozemních a námořních sil. Jejich přecitlivělost k nepřátelské letecké hrozbě byla především spontánním a bezděčným projevem téměř nábožné oddanosti k císaři, jež byla po dlouhou dobu příznačná pro japonskou národní povahu. Zejména bojové složky ozbrojených sil byly prodchnuty myšlenkou, že jejich přední povinností je chránit císaře před nebezpečím. Proto měly přirozeně pocit, že by se zpronevěřily své povinnosti, kdyby byla císařova bezpečnost ohrožena, byť jediným nepřátelským napadením Tokia.